Audiokazety (přesunuto)
Moderátor: Moderátoři
Jistěže, je to "normální stereo" a surroundové kanály jsou podle nějakého normalizovaného Dolby-formátu vkódované do předních. Tak ostatně fungoval i SQ systém i ten ProLogic.
Nejdůležitější podmínka vždycky byla a měla zůstat 100% kompatibilita.
Jak pro stereo, tak i pro mono. Začali to fest prasit po r. 2000, kdy nějaký americký umělecký svaz dokonce měl sebevědomě prohlásit, že "dnes už nikdo nemusí poslouchat mono".
Ono to často i tak vypadá. Některá "tvorba" ani monofonně poslouchat nejde, aniž by člověk u toho neměl nepříjemný pocity prázdna.
Sluchátka a tlačítko mono tyhle "machry" okamžitě usvědčí.
Naši zvukaři i režiséři se ale drželi 100% kompatibility velmi dlouho.
Nejdůležitější podmínka vždycky byla a měla zůstat 100% kompatibilita.
Jak pro stereo, tak i pro mono. Začali to fest prasit po r. 2000, kdy nějaký americký umělecký svaz dokonce měl sebevědomě prohlásit, že "dnes už nikdo nemusí poslouchat mono".
Ono to často i tak vypadá. Některá "tvorba" ani monofonně poslouchat nejde, aniž by člověk u toho neměl nepříjemný pocity prázdna.
Sluchátka a tlačítko mono tyhle "machry" okamžitě usvědčí.
Naši zvukaři i režiséři se ale drželi 100% kompatibility velmi dlouho.
Hubert_79 píše:...že by bylo nahráno naživo? Každopádně na jiném CD/LP/MC jsem nic takového psát neviděl. Na obale ještě píší toto:
Kde to bylo nahrávané, kdy a kým, to se dřív psalo na obaly LP, tam bylo víc místa. A že některé kapely hrály najednou na vícestopý záznam a pak se to jen domíchalo ze záznamu, nebo to nahrály rovnou do dvou stop na "přírodní mix", také nebylo úplnou vzácností.
Zmínka o studiu a mistru zvuku se na CD objevuje v bookletech; pokud bpooklet není, pak to bývá drobným písmem uvnitř za CD, kde si toho sotva kdo všimne.
SQ dekodérem to sice možná půjde přehrát "efektně", ale ne korektně, neb oba systémy mají rozdílnou matici:sinclair píše:Nepůjde to efektně přehrát třeba i SQ dekodérem?
Dekodéry "Dolby Surround" a pět výkonových zesilovačů, měla kterási řada AV receiverů NAD. Myslím, že "jedničková" řada T741 až T771.
Ta další, dvojková, už tuším měla Dolby ProLogic.
SQ:
Levý zadní = 0,7[+90°] levého - 0,7 pravého
Pravý zadní = 0,7 levého + 0,7[-90°] pravého
Dolby Surround:
Prostřední kanál = 0,7 levého + 0,7 pravého
Zadní kanál = 0,7[+90°] levého + 0,7[-90°] pravého
Záznam Dolby surround není problém přehrát dekódérem Dolby pro logic, protože matice pro Dolby Pro Logic je zpětně kompatibilní s maticí Dolby Surround, takže zadní kanál záznamu Dolby surround uslyšíš v obou zadních kanálech dekodéru Dolby pro logic.
Navíc dekódér Dolby Pro Logic je inteligentnější, takže to bude znít lépe než s původním dekodérem dolby surround a v plném kmitočtovém rozsahu v zadních kanálech. Původní dekodéry dolby surround totiž omezovaly efektový kanál do 7 kHz, kvůli artefaktům.
SQ v audio a 3D v TV majú jedno spoločné = krátky život. Dôvod: Okrem technickej náročnosti vzniku zdroja, je to najmä väčšia obmedzenosť slobody pri vnímaní diela. Pri SQ musíte sedieť v strede miestnosti, pri 3D musíte mať 3D okuliare a tiež musíte sedieť +/- v strede osi obrazovky TV. Jedine v kine, vďaka rozmerom plátna, je 3D použiteľné. Ale v TV nie. Dôkazom je aj to, že už žiadny výrobca nedáva do TV 3D, a pritom ešte nedávno to pchali všetci. Stačí si porovnať letáky z pred dvoch rokov a dnes... 
Historie ukazuje, že ne každý nový systém, které třeba i je pokrokem, vydrží. Vývojáři se snaží o to, aby přínos nové techniky byl co největší, prodejce kouká, co půjde dobře prodat, aby se systém maximálně rozšířil, zákazník kouká koupit to za rozumnou cenu.
Stereo mělo také pomalý rozjezd, než šla cena dolů. Přece jen zdvojnásobení počtu reprodukčních cest něco stálo. Ale přibývalo stereofonnš nahraných nosičů (u nás tedy jen desek; cívkové pásky byly poměrně vzácné, kazety přišly mnohem později). Nabídka nosičů a jejich obsah byly silný argument pro nákup stereofonního zařízení.
Ale kvadro? Takovž systém CD-4 vyžadoval výměnu prakticky všeho. Byl choulostivý na opotřebení desek přehráváním na jiném gramofonu s běžným tvarem hrotu, cena příšerná.
Maticové systémy slibovaly víc, aniž by bylo třeba měnit přehrávač, desky i pásky se daly přehrávat na libovolném stereofonním zařízení, dokonce to umělo i nějaký ten prostorový efekt, zvlášť, když se podařilo vymyslet nějaké ty psachoakustické očury ucha pomocí řízených zesilovačů a změny poměrů maticování. Jenže to už bylo další zdvojnásobení počtu beden a zesilovačů, dekodér, v řadě zemí si musel zákazník dávat pozor, v jakém maticovém systému je nahraná deska, kterou kupuje, nebo musel mít multisystom dekodér, který si výrobce pochopitelně nechal dobře zaplatit, ačkoli třeba mezi systémy SQ a QS se podstatná část dekodéru používala pro oba druhy kódování, ale to zákazník nevěděl. Každopádně ale šlo o pokrok přinejmenším nepřesvědčivý, zak zákazníků přibývalo zoufale pomalu a výrobci to nakonec přestali nabízet.
On nakonec málokdo měl čas vysedávat uprostřed mezi bednami.
Všimněte si, že se prosadily systémy zpětně kompatibilní s už existující technikou, například systém záznamu Westrex 45/45, stereofonní záznam na pásek, obarvení TV obrazu NTSC... změna nabyla drahá. Proto z nových, dosud s ničím nekompatibilních, systémů bez ohledu na kvalitu převálvovaly svět zase ty levné, jako VHS.
Vlastně i kompaktní kazeta, o které je toto vlákno, pokládaná původně za další výkřik kazetové techniky, měla několik předchůdců i konkurentů vzájemně nekompatibilních (v době, kdy se objevila, vypustil vlastní kazetu i Grundig, jmenovala se Doppelkasette, byla o trochu větší a měla vyšší posuvnou rychlost, aby se s tehdejší technologií dalo při sériové várobě kazeťáků pohodlně vejít do požadavků německé normy). Přesto zvítězila kompaktní kazeta. A co teprve s nahranými, když přišel walkman!
Cédéčko byl také úplně nový formát, ale to už je formát digitální a s nějakou zpětnou kompatibilitou se nikdy nepočítalo.
A tak by se dalo pokračovat ještě dlouho - u analogových formátů pro domácí použití rozhodl vždy počet zákazníků, kteří byli ochotní za to dát své peníze. A samozřejmě - jak moc jim toho za ty peníze výrobce dokázal nabídnout, a jak snadno se to používalo. Jen málo výrobců si dodnes dovoluje nabízet zvlášť drahé, jakkoli kvalitní, výrobky pro malou obec skutečných fajnšmekrů, kteří to opravdu ocení, a o něco větší obec snobů, kteří to vesměs koupí jen proto, že je to drahé, aniž by se to naučili kdy správně používat.
Stereo mělo také pomalý rozjezd, než šla cena dolů. Přece jen zdvojnásobení počtu reprodukčních cest něco stálo. Ale přibývalo stereofonnš nahraných nosičů (u nás tedy jen desek; cívkové pásky byly poměrně vzácné, kazety přišly mnohem později). Nabídka nosičů a jejich obsah byly silný argument pro nákup stereofonního zařízení.
Ale kvadro? Takovž systém CD-4 vyžadoval výměnu prakticky všeho. Byl choulostivý na opotřebení desek přehráváním na jiném gramofonu s běžným tvarem hrotu, cena příšerná.
Maticové systémy slibovaly víc, aniž by bylo třeba měnit přehrávač, desky i pásky se daly přehrávat na libovolném stereofonním zařízení, dokonce to umělo i nějaký ten prostorový efekt, zvlášť, když se podařilo vymyslet nějaké ty psachoakustické očury ucha pomocí řízených zesilovačů a změny poměrů maticování. Jenže to už bylo další zdvojnásobení počtu beden a zesilovačů, dekodér, v řadě zemí si musel zákazník dávat pozor, v jakém maticovém systému je nahraná deska, kterou kupuje, nebo musel mít multisystom dekodér, který si výrobce pochopitelně nechal dobře zaplatit, ačkoli třeba mezi systémy SQ a QS se podstatná část dekodéru používala pro oba druhy kódování, ale to zákazník nevěděl. Každopádně ale šlo o pokrok přinejmenším nepřesvědčivý, zak zákazníků přibývalo zoufale pomalu a výrobci to nakonec přestali nabízet.
On nakonec málokdo měl čas vysedávat uprostřed mezi bednami.
Všimněte si, že se prosadily systémy zpětně kompatibilní s už existující technikou, například systém záznamu Westrex 45/45, stereofonní záznam na pásek, obarvení TV obrazu NTSC... změna nabyla drahá. Proto z nových, dosud s ničím nekompatibilních, systémů bez ohledu na kvalitu převálvovaly svět zase ty levné, jako VHS.
Vlastně i kompaktní kazeta, o které je toto vlákno, pokládaná původně za další výkřik kazetové techniky, měla několik předchůdců i konkurentů vzájemně nekompatibilních (v době, kdy se objevila, vypustil vlastní kazetu i Grundig, jmenovala se Doppelkasette, byla o trochu větší a měla vyšší posuvnou rychlost, aby se s tehdejší technologií dalo při sériové várobě kazeťáků pohodlně vejít do požadavků německé normy). Přesto zvítězila kompaktní kazeta. A co teprve s nahranými, když přišel walkman!
Cédéčko byl také úplně nový formát, ale to už je formát digitální a s nějakou zpětnou kompatibilitou se nikdy nepočítalo.
A tak by se dalo pokračovat ještě dlouho - u analogových formátů pro domácí použití rozhodl vždy počet zákazníků, kteří byli ochotní za to dát své peníze. A samozřejmě - jak moc jim toho za ty peníze výrobce dokázal nabídnout, a jak snadno se to používalo. Jen málo výrobců si dodnes dovoluje nabízet zvlášť drahé, jakkoli kvalitní, výrobky pro malou obec skutečných fajnšmekrů, kteří to opravdu ocení, a o něco větší obec snobů, kteří to vesměs koupí jen proto, že je to drahé, aniž by se to naučili kdy správně používat.
Jo, ale to měl být digitální záznam na kazetu rozměrově o chlup větší, než analogová CC, navíc měla kazeta posuvný plechový kryt podobně, jako 3½" disketa, protože tento systém byl extrémně citlivý na stav pásku, který podléhal stejnému opotřebení, jako v analogových CC kazetách, podobně opotřebení podléhaly hlavy i mechanika. Noční můra servisáků.
Jenže Philips i Macušita (dělali na tom spolu) propásli šanci vrhnout to na trh dřív, než CD. Jak psali v odborném tisku, Philipsovi se nevyplatilo, že hrál na dvou frontách současně. Spolupráci se SONY načal Grundig, než ho Philips schramstnul.
Záznam vzorkovaný 48 kHz v kompresi MPEG-1 s pevnou bitrate 384 kbps byl dostatečně kvalitní, ale shodila to rychlost dostupu k žádanému záznamu i mazání - disky byly prostě mnohokrát rychlejší.
Takže, když už v tom udržování prodikce systému DCC co nejdéle bylo utopených strašně moc prachů, Philips s ním v roce 1996 definitivně skončil.
Jenže Philips i Macušita (dělali na tom spolu) propásli šanci vrhnout to na trh dřív, než CD. Jak psali v odborném tisku, Philipsovi se nevyplatilo, že hrál na dvou frontách současně. Spolupráci se SONY načal Grundig, než ho Philips schramstnul.
Záznam vzorkovaný 48 kHz v kompresi MPEG-1 s pevnou bitrate 384 kbps byl dostatečně kvalitní, ale shodila to rychlost dostupu k žádanému záznamu i mazání - disky byly prostě mnohokrát rychlejší.
Takže, když už v tom udržování prodikce systému DCC co nejdéle bylo utopených strašně moc prachů, Philips s ním v roce 1996 definitivně skončil.
Podle origo DS Motorola, z těchto tří typů a pár trandů jde postavit mega-dělo. Otázka je, proč to dnes dělat.
Mám je od jednoho zlínského nadšence do kvadra, co kdysi na svazarmovské výstavě vystavoval monstrózní zesilovač Matrix 200 Quadro. Nabušený dělo 4x50W sin a v "plné dekódovací palbě". Koncové stupně Sinclair Z50, předělané na komplementáry s nějakými TIP. Téměř všecky polovodiče byl zájezdový pašung Conrad.
Později postavili ještě jednu verzi, ale 4x100W, jistý F. Kočenda a M. Březík.
Ten dekodér byl postavený podle nějakého tehdejšího katalogu Motorola, jehož příslušnou část mu v Conradu k nákupu švábů a dalších součástek zdarma okopírovali. Byl tam dokonce i plošňák, který ale v datasheetu není.
Měl jsem možnost to asi v roce 1975 či 1976 slyšet v klubovně na Januštici. Bylo to se čtyřma KE150 fakt úchvatný. Jenže k dispozici byly jen 3-4 desky.
Ale věřím, že někde jinde jsou ještě nadšenci, kteří mají na výběr k poslechu víc desek, než tu jednu, co vyšla u nás
A hlavně teda - asi nemusejí doma stavět dekodéry, stačí koupit někde Sony SQD2020 a je hotovo.
Mám je od jednoho zlínského nadšence do kvadra, co kdysi na svazarmovské výstavě vystavoval monstrózní zesilovač Matrix 200 Quadro. Nabušený dělo 4x50W sin a v "plné dekódovací palbě". Koncové stupně Sinclair Z50, předělané na komplementáry s nějakými TIP. Téměř všecky polovodiče byl zájezdový pašung Conrad.
Později postavili ještě jednu verzi, ale 4x100W, jistý F. Kočenda a M. Březík.
Ten dekodér byl postavený podle nějakého tehdejšího katalogu Motorola, jehož příslušnou část mu v Conradu k nákupu švábů a dalších součástek zdarma okopírovali. Byl tam dokonce i plošňák, který ale v datasheetu není.
Měl jsem možnost to asi v roce 1975 či 1976 slyšet v klubovně na Januštici. Bylo to se čtyřma KE150 fakt úchvatný. Jenže k dispozici byly jen 3-4 desky.
Ale věřím, že někde jinde jsou ještě nadšenci, kteří mají na výběr k poslechu víc desek, než tu jednu, co vyšla u nás
A hlavně teda - asi nemusejí doma stavět dekodéry, stačí koupit někde Sony SQD2020 a je hotovo.
- Přílohy
-
SQ kvadro desek u nás pár vyšlo, ale bylo to samé „vrzání“. Jediné, co bylo v kvadru na hranici popu, byly Vobrubovy Variace, jenže ty taky vycházejí z klasiky. Nevím, proč u nás nevycházely v kvadru jiné žánry.
Možná proto, že klasika byl pro supraphon dobrý exportní artikl a ve světě bylo kvadro trendy, tak nahrávali vážnou hudbu v kvadru. Na domácího popového posluchače se kašlalo, ten soudruhům dolary nevydělával.
Jinak pak ve světové hudbě existují desky, případně jejich rané CD reedice, které jsou v kvadru, i když to na nich vyznačeno není. První vydání takové desky mohlo být v kvadru, ale další vydání z doby, kdy už kvadro nebylo komerčně zajímavé, jsou označeny jako stereo. Přitom mastr pro reedici byl použit stejný, tj. kvadrofonně kódovaný. Některé kvadrofonní nahrávky se tak mohly dostat i na licenční výlisky v RVHP. Mám např. Pink Floyd - Dark Side of the Moon od Amigy (DDR), která je označená stereo, ale je tutově kvadro (SQ). Jestli je kvadrofonní i vydání DSOM od Supraphonu, netuším, nemám ho. Ale možné to je.
Možná proto, že klasika byl pro supraphon dobrý exportní artikl a ve světě bylo kvadro trendy, tak nahrávali vážnou hudbu v kvadru. Na domácího popového posluchače se kašlalo, ten soudruhům dolary nevydělával.
Jinak pak ve světové hudbě existují desky, případně jejich rané CD reedice, které jsou v kvadru, i když to na nich vyznačeno není. První vydání takové desky mohlo být v kvadru, ale další vydání z doby, kdy už kvadro nebylo komerčně zajímavé, jsou označeny jako stereo. Přitom mastr pro reedici byl použit stejný, tj. kvadrofonně kódovaný. Některé kvadrofonní nahrávky se tak mohly dostat i na licenční výlisky v RVHP. Mám např. Pink Floyd - Dark Side of the Moon od Amigy (DDR), která je označená stereo, ale je tutově kvadro (SQ). Jestli je kvadrofonní i vydání DSOM od Supraphonu, netuším, nemám ho. Ale možné to je.