Napsal: 17 bře 2023, 12:33
Já bych k tomu s dovolením ještě něco dodal za sektu audiofilů.
Kromě dynamické komprese se zvuk ještě upravoval frekvenčně nad rámec samotné RIAA korekce. Málo se dnes mluví o tom, že se pro záznam na LP omezovaly signály s frekvencí pod cca 70Hz. Pro samotný vjem "basů" to moc nevadilo - barva basových tónů v reprodukované hudbě je určená více alikvótními složkami než jen základním tónem. Ale třeba varhanní koncerty s obsahem subkontra rejstříku bylo lze naplno přenést k posluchači až s nástupem CD. Beztak jen sotvakdo má šanci tak nízké frekvence přehrát v plné úrovni - na to by musel mít sálek o objemu minimálně 300 kubíků, plus odpovídající monstrózní aparaturu (proč, to by bylo dlouhé povídání).
Další omezení je na výškách. Kdejaký milovník hudby postižený neurotickou audiofilií rád opakuje ten tradovaný nesmysl, že vinyl má tak skvělý zvuk, protože přenáší frekvence až do stovek kilohertz. Je to pitomost a je tomu přesně naopak. Reálně rozsah u nové desky přehrávané špičkovou přenoskou dosáhne někam k 18kHz. Po několika přehráních asi tak ke 13kHz. Kde by se asi tak vzala nadzvuková složka u záznamu, který musel už ve studiu několikrát projít dolní propustí? Který dobový mikrofon by to pobral? První filtrace byla hned na vstupu mixu (kvůli všudypřítomným silným AM vysílačům), další propusti byly nutné pro korektní funkci Dolby systému (čtyřpásmového studiového Dolby A) a další propust zabraňovala interferencím s předmagnetizací magnetofonu.
Navíc by takové frekvence nevyryla hlava, nesejmul v drážce hrot a nepustil by je dál preamp s RIAA korekcí.
V principu není analogový záznam o nic lepší než CD, pokud se přehrává s dobrým převodníkem.
Důvod obliby sbírkových vinylů tkví v něčem úplně jiném. Při kompresi dynamiky, kterou tady zmínil Hill, se roky používal osvědčený kompromisní poměr DR kolem 15 až 20dB. To jest špičky přirozeného signálu se omezily kompresor/limiterem na úroveň cca těch 15dB nad střední hodnotu. Tak se pořád zaznamenaný zvuk dost podobal přirozenému, aniž by chyběly jeho slabší elementy nebo aniž by dominoval šum. Takto byly studiové nahrávky po léta upravované pro řezání na desku, a je to ta nejcitlivější část práce zvukaře, zvaná Mastering.
Pokud si člověk koupí tutéž nahrávku třeba ze 70. let, ale vydanou digitálně někdy po roce 2000, zjistí, že to hraje nějak jinak. Je to proto, že kromě digitalizace byla ta nahrávka remasterovaná na menší dynamický rozsah. Dělá se to proto, že pocitově zní "hlasitěji", dá se poslouchat na aušusovém audio zařízení, třebas i v hluku, aniž by zanikly slabší zvuky. Ale je taková nahrávka plochá, nezáživná a bez koulí. A odtud plyne i představa, že vinyl hraje líp. Nehraje. Pouze máte záruku, že na sbírkové desce z roku 75 dostanete tu původní, remasteringem nepostiženou nahrávku. která třeba ani v jiné podobě není dostupná.
Mám z toho důvodu pořád gramofon a pár desek. Ale taky mám pár CD vydaných na samém počátku éry digitálu, která nesou označení AAD. Což neznamená nic jiného, než že vznikla digitalizací původního analogového masteru. Garantuju vám, že hrají nerozeznatelně od LP. Až na to, že nepraskají.
Potěšující je, že třeba náš Supraphonline postupně vydává archivní nahrávky v Hi-Res. Když jsem to před časem poslouchal prvně, zaujalo mě, že je ten zvuk až překvapivě podobný těm starým deskám. Tak jsem nelenoval, a napsal do Supraphonu dotaz. A ano, jsou to opravdu ty původní studiové pásy, ze kterých se řezaly desky. Pouze zdigitalizované do 24bit/192kHz, ale bez jakékoli dodatečné úpravy. Což je naprostá pecka. Naopka pro lisování nových LP už je nahrávka nově masterovaná a upravovaná. Aby se některé věci vypíchly a aby se to líbilo hipsterům.
Kromě dynamické komprese se zvuk ještě upravoval frekvenčně nad rámec samotné RIAA korekce. Málo se dnes mluví o tom, že se pro záznam na LP omezovaly signály s frekvencí pod cca 70Hz. Pro samotný vjem "basů" to moc nevadilo - barva basových tónů v reprodukované hudbě je určená více alikvótními složkami než jen základním tónem. Ale třeba varhanní koncerty s obsahem subkontra rejstříku bylo lze naplno přenést k posluchači až s nástupem CD. Beztak jen sotvakdo má šanci tak nízké frekvence přehrát v plné úrovni - na to by musel mít sálek o objemu minimálně 300 kubíků, plus odpovídající monstrózní aparaturu (proč, to by bylo dlouhé povídání).
Další omezení je na výškách. Kdejaký milovník hudby postižený neurotickou audiofilií rád opakuje ten tradovaný nesmysl, že vinyl má tak skvělý zvuk, protože přenáší frekvence až do stovek kilohertz. Je to pitomost a je tomu přesně naopak. Reálně rozsah u nové desky přehrávané špičkovou přenoskou dosáhne někam k 18kHz. Po několika přehráních asi tak ke 13kHz. Kde by se asi tak vzala nadzvuková složka u záznamu, který musel už ve studiu několikrát projít dolní propustí? Který dobový mikrofon by to pobral? První filtrace byla hned na vstupu mixu (kvůli všudypřítomným silným AM vysílačům), další propusti byly nutné pro korektní funkci Dolby systému (čtyřpásmového studiového Dolby A) a další propust zabraňovala interferencím s předmagnetizací magnetofonu.
Navíc by takové frekvence nevyryla hlava, nesejmul v drážce hrot a nepustil by je dál preamp s RIAA korekcí.
V principu není analogový záznam o nic lepší než CD, pokud se přehrává s dobrým převodníkem.
Důvod obliby sbírkových vinylů tkví v něčem úplně jiném. Při kompresi dynamiky, kterou tady zmínil Hill, se roky používal osvědčený kompromisní poměr DR kolem 15 až 20dB. To jest špičky přirozeného signálu se omezily kompresor/limiterem na úroveň cca těch 15dB nad střední hodnotu. Tak se pořád zaznamenaný zvuk dost podobal přirozenému, aniž by chyběly jeho slabší elementy nebo aniž by dominoval šum. Takto byly studiové nahrávky po léta upravované pro řezání na desku, a je to ta nejcitlivější část práce zvukaře, zvaná Mastering.
Pokud si člověk koupí tutéž nahrávku třeba ze 70. let, ale vydanou digitálně někdy po roce 2000, zjistí, že to hraje nějak jinak. Je to proto, že kromě digitalizace byla ta nahrávka remasterovaná na menší dynamický rozsah. Dělá se to proto, že pocitově zní "hlasitěji", dá se poslouchat na aušusovém audio zařízení, třebas i v hluku, aniž by zanikly slabší zvuky. Ale je taková nahrávka plochá, nezáživná a bez koulí. A odtud plyne i představa, že vinyl hraje líp. Nehraje. Pouze máte záruku, že na sbírkové desce z roku 75 dostanete tu původní, remasteringem nepostiženou nahrávku. která třeba ani v jiné podobě není dostupná.
Mám z toho důvodu pořád gramofon a pár desek. Ale taky mám pár CD vydaných na samém počátku éry digitálu, která nesou označení AAD. Což neznamená nic jiného, než že vznikla digitalizací původního analogového masteru. Garantuju vám, že hrají nerozeznatelně od LP. Až na to, že nepraskají.
Potěšující je, že třeba náš Supraphonline postupně vydává archivní nahrávky v Hi-Res. Když jsem to před časem poslouchal prvně, zaujalo mě, že je ten zvuk až překvapivě podobný těm starým deskám. Tak jsem nelenoval, a napsal do Supraphonu dotaz. A ano, jsou to opravdu ty původní studiové pásy, ze kterých se řezaly desky. Pouze zdigitalizované do 24bit/192kHz, ale bez jakékoli dodatečné úpravy. Což je naprostá pecka. Naopka pro lisování nových LP už je nahrávka nově masterovaná a upravovaná. Aby se některé věci vypíchly a aby se to líbilo hipsterům.
