Tesla Orava 1985

[kynolog07]

Huberte-79, díky. Už to mám nastavené, ani jsem si nevšim, že to tam je.

[Hill]

Tenkrát sis ty "porodní" vady mohl alespoň odstranit...

To je ale jen dané stupněm integrace. Tehdejší TV byly prostě poskládány z běžných diskrétních součástek, ...

Ty diskrétní součástky, když nějaká odešla, se daly aspoň identifikovat a vyměnit, čili oprava stála zlomek ceny nového přístroje (a ještě se zákazníkovi účet nelíbil), nehledě k tomu, že se na ně stály fronty a na každého se nedostalo. Ty výrobky musely sloužit 15 - 20 let, například televize vysílala téměř 50 let v jednotném formátu, do kterého se časem jen přidaly barva, teletext a druhý zvukový kanál. Po celou dobu ale byl stejný televizor použitelný, nikdo ho neznehodnotil změnou formátu, který není schopný přijímat a zobrazit. Jen přišla digitalizace, už to nestačilo, pak přišla další změna formátu, zase se něco muselo vyházet a nakoupit něco nového, s pečetí.
Někdo to bere jako samozřejmost, někdo jako zásah do svých práv, tedy konkrétně do těch, do kterých mu předtím nikdo nekecal. Že jako musí koupit něco, co nechtěl, protože mu to tak vyhovovalo.

V hodnocení kvality, spolehlivosti, životnosti tehdejší spotřební techniky, ať už se bavíme o výrobcích Tesla, Romo, Mora, Eta, Elektrosvit, Calex, Zlatník, Mechanika, Tatrasmalt, RFT, Robotron, Staßfurt, Videoton, Orion, BRG, Unitra, Tonsil, RRR a dalších se taky asi neshodneme. Každý to totiž vidíme jinak, především podle toho, s čím jsme se v jakém období setkávali, jaká byla dostupnost na prodejnách, jaká byla užitná hodnota výrobků ve vztahu k tomu, jak dlouho jsme na ně museli šetřit, kolikrát kolik hodin jsme marně čekali ve frontě... ne, nejde to.
Ani ty zahraniční, prodávané sporadicky za koruny, či v trochu větším výběru za bony z Tuzexu, nebo individuálně dovezené ze zemí, kde "i trávu měli zelenější", nejsou pro srovnání vhodné - šlo o výrobky s rozptylem vlastností (i ceny) od té nejvyšší třídy až po krásně naleštěné prdy nevalných parametrů, které nebylo čím opravit, a sehnání náhradních dílů byl vpravdě nadlidský úkol. A jejich cena zdaleka ne vždy odpovídala jejich užitené hodnotě.
To všechno ovlivňuje naše pohledy na stav tuzemského trhu.
Kdo ty podmínky nezažil, nepochopí tu radost, že něco bylo k dostání atd... a můžeme si to probrat od začátku jinou cestou, dopadne to zase stejně.

[ransom]

Tak jsem zavzpomínal na vybavení naší domácnosti.

Dvě rádia. Tranzistorová Havana a elektronková Nora. Obě po pár letech vyrachtaná, vynechávající přepínače, příšerně lomozící potenciometry. Ono ale stejně nebylo moc o co stát - ty sračky co se daly asi tak na třech ulovených stanicích poslouchat, za to nestály. Leda večer Hlas Ameriky.

Černobílá elektronková televize Martino. Ta byla koupená na Multiservis, což tehdy znamenalo, že po dobu splácení běžela i servisní podpora. A že byla potřeba často! Dodnes pamatuju pravidelné návštěvy opraváře, televize otočená, otevřená, syčící a pískající a do toho vůně pájky.

Po ní sovětský barevný Rubín. Ten asi tak pětkrát do roka změnil barvy, podle toho který barevný kanál zrovna začal ztrácet dech. Taky pravidelné návštěvy servisáka.
Když se pak u nás objevil tuzexový Grundig matčina přítele, čuměli jsme na to jak na zázrak: Po zapnutí nebylo nutné čekat než se vzpamatují barvy a obraz chytne tvar. Nemluvě o tom, že se na to dalo koukat! A po měsíci, po třech, po půl roce, dokonce po dvou letech - furt chodil jako novej! Nevídáno!

Kazeťák B302. Taky byl párkrát v servisu, když začal pískat nebo vymotávat pásku z kazety. Na tom mě bavilo, že se k nám vždycky vrátil s pytlíkem demontovaných součástí.

Gramofon NZC070. Ten byl sice bezporuchový, ale zase hrozný krám. Dodnes slyším hukot pohonu a zkreslení orajblovaných vzácných desek z Gramoklubu.

Postupně od mé první třídy do povojny tři ledničky Calex. Každá postupně odcházela, až nakonec jen žrala elektriku a nechladila. A u prarodičů chladnička Minsk. To byla vůbec katastrofa.

Po narození mladších sourozenců automatická pračka Gorenje. Netuším, kde ji tenkrát naši sehnali. Jinak byly buď Tatramatky, nebo Philco z Tuzexu. Sloužila asi tak sedm let, než odešla nadobro. Po ní nastoupila Tatramatka. Hlučná mrcha, která během odstřeďování odskákala z místa, otloukla vanu, překotila koš, vyrazila dveře a zastavila se tím, že vytrhla šňůru ze zásuvky. Hroznej krám. Když jsem po maturitě nastoupil do prvního zaměstnání, se štěstím jsem dostal v jednom příměstském elektru Tatramatku s vrchním plněním. Doma jsem byl za hrdinu, byla o něco míň problematická. Ale skákala taky. Stála tehdy něco kolem dvou průměrných výplat. Respektive skoro čtyři moje.
U žádné z těch praček jsem onu dnes glorifikovanou životnost nezaznamenal. Postupně se na nich rozpadlo všecko. Programátory, topení, čerpadla, motory, ložiska. Žádná nevydržela dýl jak sedm-osm let. Gorenje nám skoro zapálila byt.
Dnes mám se životností spotřebičů zkušenost podstatně lepší.

A ano. Byly k dostání hrozný krámy, za nesmyslně vysoký ceny. Ale člověk byl rád, že dostal vůbec něco.

[Hubert_79]

Na pračku u nás byl furt někdo, když jsem byl malý. No a TV, to byla taky radost, měli jsme nějaký Bajkal či něco takového a to trvalo než to začalo hrát... Pak Neptun, to byl celkem skok, ale sralo se to taky. Pak někdy v roce 1990 jsme koupili barevný Beijing, což bylo cosi na způsob Oravanu a to (ač čínské) fungovalo ještě kolem roku 2005, než to šlo z domu coby nepotřebné a překážející.

[JirkaZ]

Hill: pěkně sepsané, dost se v tom vidím...

Jinak řečeno: nemám rád extrémy. Tehdy to byl rudý teror, dnes zběsilý úprk "kamsi" a já stále méně tuším proč.

Dnešní výhoda je ta, že se člověk úplně nemusí zúčastňovat, ale dřív či později za to stejně dostane nějakým způsobem "za uši".

Jo, ne jako tehdy, ale vlastně taky.

[houmr]

Mě nejvíc fascinuje, jak občas někdo u některých tehdejších výrobků dnes vyzdvihuje, že šlo o "úspěšný výrobek, neboť se ho vyrobilo x miliónů kusů, což nemělo v tehdejším západním světě obdoby". Ono to ale spíš bylo tak, že díky absenci konkurence a inovací se jeden typ sekal tak dlouho, že na západě by byl mezitím třikrát obměněn a zmodernizován. Pak se snadno dosáhlo neopakovatelných výrobních počtů...

[kynolog07]

Ale i Tesla uměla. Kdysi dávno jsem zakoupil televizi Color 110 ST II (nebo tak nějak) za bony z tehdejšího Tuzexu. Uvnitř byla japonská barevná obrazovka - fakt, japonská, jaké značky už nevím, snad Toshiba. Žádná licence, opravdu japonsko, na ten štítek na obrazovce vzpomínám. A televize bez jakékoli poruchy fungovala snad 20 let. Nejprve doma, potom na chatě. Že by pro Tuzex byly nějak vybírané, jak součástky, tak i ostatní, nevím. Já byl spokojenej a nebýt pokroku, snad by běhala, ta televize, dosud,

[Hubert_79]

Měl jsi štěstí na středeční výrobek Japonské obrazovky (Toshiba) bývaly i v Color Oravan, vedle těch od soudruhů z NDR. Měl jsem Color 343 (myslím) z roku asi 1991 a v tom byla baňka Samsung.
Mohla to být série pro Tuzex; ostatně v nějakém návodu k Tesle Color 430 jsem četl, že součástky jsou nějak pečlivěji vybírané a právě skrze to je to určeno pro síť PZO Tuzex.

[houmr]

Seš si jistý, že ta obrazovka byla opravdu originál TOSHIBA? Pokud vím, licence Toshiby měli rožnováci již od dob C110 s toroidními cívkami, C110ST II měly již klasické. Na Toshibu jsem v žádné C110 nikdy nenarazil, u těch C110ST II byly ale často ty jugoslávské VIDEOCOLOR, které byly někde napůl mezi těmi českými a ruskými.
Jinak s obrazovkami obecně problémy nebývaly. Spíš je zázrak, že ti 20 let vydržel původní bulharský VN násobič.

[EKKAR]

Několik obrazáren se štítkama v rozsypaným čaji a s jediným čitelným (pro Čecha) nápisem TOSHIBA jsem taky potkal. Velkej nedostatek před zavedením "monitor look" Orav (řada 440) vidím v nedostatku modulů teletextu, kterej byl na Západ od Aše dostupnej mnohem dřív. U nás starost o jeho dostupnost končila jeho vysíláním na ČT1, o možnost ho přijímat a detekovat se prakticky nikdo nestaral.

To ale nesouvisí s životností.
Ta moje rodiče pronásledovala v podobě Elektronu D222 (nebo jak to bylo označený), což byla "dvouchlapová" kráva s deltoidní obrazovkou a stabilitou nastavení všeho srovnatelnou s člunem na moři. Věčně odcházející koncová elektronka řádkovýho rozkladu, v servisech nedostupná, musela se získávat šmelinou s ruSSákama, než ji po asi 6tý výměně mátin známej nahradil naším typem PL504. Nedělní dopolední příjem pak často totálně likvidovala místní posádková vysílačka okupantů, kteří pravidleně mezi 10. a polednem na KV "hovořili s Velkou Zemí" - obraz se rozvlnil, zazrnil, barvy zmizely nebo se rozostřily a zvuk zmizel v šumu občas přerušovaným útržkama "kak miňá slýšitě?" nebo "něslýšu, pavtarjájtě!" ... Jak tím dokázali zametat s VHF/UHF pásmem naší televize je mi záhadou, bejvalá okupantská posádka je dodneška vystrkov 3km mimo centrum Třebový, kde jsem tenkrát s rodičema bydlel. Pravděpodobně cpali do antén kilowatty co mohli, místo aby je vyšoupli o kus vejš, však se Váňo někam dovolat musíme ...

Tatramatku jsem doma nezažil, ale druhá manželka mýho vlastního táty měla jednu z těch prvních, co měly programátor na horní straně vzadu - a s výjimkou výměny těsnění kolem dvířek jí šlapala snad 25 let. Máti měla nejdřív malou vířivku Romo-Mini, máchala ve vaně a ždímala v rukách, pak si koupila fulneckou Romo PAC-4 (zepředu plněnou) - kterou jí natruc hned následující tejden o asi 1500,- zlevnili. Skákala sice taky, ale už měla líp spočítaný tlumiče a závaží než Tatramatky, takže neutíkala z koupelny - maximálně se posouvala o 5-10cm. Její problém byl dederónskej elektronickej termostat na ohřev, což byla zavařená plastová škatule asi tak 12x25x5cm s řadou fastonů na jednom užším konci. Porucha se projevovala jednoduše - pračka prala ve studený vodě, protože programátor sice dal povel zapnout topení, ale termostat ohřev nespustil. Závada byla v použití operáku A110D = dederónskej ekvivalent našich MAA50X neboli µA709. V zapojení neměl doplněný diody mezi vstupama a občasná napěťová špička mu zlikvidovala vstupní trandy. Po jeho první výměně jsem ten vadnej zabavil a natajňačku kuchnul. Asi měsíc jsem s pomocí místní knihovny sháněl info, co že je ten A110D vůbec zač, pak jsem ho nahradil MAA741 - a po asi půl roce, když se termostat 🤐 znovu, jsem ten opravenej před příchozím servisákem vytáhnul a chtěl po něm, aby ho vyzkoušel. Chodil, servisák chtěl vědět od koho to mám - tak jsem to zakecal, že u kamaráda rušili stejnou pračku a já si vyžebral ten termostat ... S československým operákem pak ta pračka kupodivu fungovala dalších asi 10 let, než byla kvůli proreznutí špatně smaltovaný vany odeslaná do sběru ... S Tatramatkou jsem se pak potkal až dlouho potom, když jsem na návštěvě na víkendový usedlosti u tety mojí tehdy novomanželky byl svědkem lamentace tety na pračku - Tatramat 245 (shora plněná), která jí po zapnutí explozívně vypustila pracovní médium. Naštěstí v kůlně měli jinou, toho samýho typu, ale s prorezlou vanou. Tak jsem během odpoledne pod nedůvěřivým pohledem strejce přeházel funkční střeva z tý rezatý na místo těch vyčouzenejch a večer byl za kinga, kterej tetě spravil pračku ... ...

[kynolog07]

Ekkar mi to potvrdil. Dodnes vidím ty japonský znaky na nalepeným štítku na skle obrazovky. A ano, v latince byl asi nápis Toshiba. A Tatramatku s vrchním plněním jsem umravnil, proti poskakování a cestování, přišroubovaním k podlaze, skrze dlaždice, takovým křížem, který k tomu účelu i prodávali.

[JirkaZ]

...A Tatramatku s vrchním plněním jsem umravnil, proti poskakování a cestování, přišroubovaním k podlaze, skrze dlaždice, takovým křížem, který k tomu účelu i prodávali.

Pevné upevnění jí tedy rozhodně nesvědčilo, to pojíždění byla náhrada dnešních pružin s tlumiči.

Já jsem to kdysi vyřešil tak, že dostala k podlaze přišroubovanou ohrádku z dřevěných hranolů, na které byly zevnitř pružné gumové dorazy, co se používaly u aut jako dorazy odpružení náprav. Fungovalo to perfektně.

[EKKAR]

Jak všecky Tatramatky, tak Romovky od počátku výroby trpěly na jednu nedostatečnost - neschopnost vyrobit kvalitně osmaltovanej vnější buben = vanu pračky. Zatímco svět už dávno přecházel na vany vyrobený metodou vstřikování sklem vyztuženýho tvrdýho plastu do ocelovejch forem, u nás přetrvávali oba výrobci na oceli krytý smaltem - bohužel s mnoha místama, kde smalt vinou tepelnýho zatížení od svařování nebo vibrací za provozu rychle popraskal a do prasklin vniklá voda s příměsí pracích prostředků vyvolávala velice rychlou korozi, která měla jednoznačnej následek - pračky během pár let používání tekly jak Dunaj. Zinkování nepomáhalo, protože se nezinkovalo žárově ponořením hotovýho bubnu do lázně taveniny, ale svařovaly se celky z polotovarů vylisovanejch z předem pozinkovanýho plechu - což v místech svarů startovalo korozi ještě masivnější, než kdyby nebyl plech zinkovanej vůbec. Takhle dopadla i naše první pračka značky TAMAT (následník Tatramatky) - když jsem ji pak nahradili nám do tý doby neznámou značkou Alaska (kupovanou v Makru), těšili jsme se léta její těsnosti, protože měla plastovou vanu a kdyby neopravitelně neodešla elektronika, pračka by prala dodneška. Bohužel, elektronika v ní dojela na jinej, novodobej nešvar - všecky funkce se definujou softwarově a zapojení je optimalizovaný pro jeden ničím dalším nenahraditelnej typ zákaznickýho provedení procesoru, takže když odejde po ukončení výroby, je zákazník v řiti ...

[xsc]

Netýkalo se to jen Tatramatky, přesně kvůli vyhnití smaltovaného bubnu končily i Gorenje ze 70. let.

[ZVUK2000]

Kromě tatramarek, nikdo nezmínil pračky ROMO Fulnek