Diskuzní fórum Elektro Bastlírny

to je snad úkol pro studenta druhého ročníku průmyslové školy, doplnit plynulou regulaci k jakémukoliv měřiči?

Výroba elektronek byla ke konci přemístěna z Tesly Rožnov do Tesly Třinec a tam "goroli" byli velmi naštíru s kvalitou. Dodnes pamatuji na obrovské množství ještě během záruční doby odcházejících elektronek PL500 a 504. Takže jesli tam vyráběli i tu 3L31, tak se není co divit. Mám za to, že v Rožnově elektronky uměli. Obdobné to bylo i s elektronkami typů ECL a PCL. Po převedení jejich výroby v rámci RVHP z Rožnova do Polska (Polam, Telam) velmi stoupla jejich poruchovost.

Třinec snad běžel víceméně souběžně s Rožnovem, ne ? Rozhodně EL34 z Třince jsou mnohem lepší než z Rožnova. Výroba se v Polsku taky dělala nezávisle, obecně jejich lampy stály za kulové.

Co by mne zajímalo, kdy se začala dělat výroba ve Vrchlabí.

2 Crifodo - ano, jde to dodělat do čehokoliv, ale když stejně neměříš elku v pracovním zapojení, tak je to poněkud nanic. BM215 elku trápí střídavým Ua, takže se o měření v prac. bodě nedá mluvit...

Vrchlabí snad pamatuje elektronky ještě za Němců, tam v kopcích přece vakuová technika začínala, TV v Tanvaldu atd. Každopádně už za dvouletky tam běžela výroba lamp. Později snad nějaké ty kalkulačky a displeje.
http://homel.vsb.cz/~ruc060/Soubory/KAPIT4.pdf

Žhavicí proud elektronek je při jmenovitém žhavicím napětí správný, 100mA +- 4mA dle kusu. Pohledem dovnitř je vidět, že všechna čtyři vlákna normálně žhaví. Ty elky jdou "přesvědčit" k normálnímu anodovému proudu jen trvalým přežhavením. Zkoušel jsem to u té Tesly 3101B, tedy v reálném zapojení koncového stupně, navíc v přístroji, o kterém vím že je v pořádku (mj. jsou v něm vyměněny všechny vazební kondenzátory, takže zde není problém např. se svodem z anody předchozího stupně na G1 3L31). Zapojil jsem to přes redukci, měřil proud výstupákem a žhavil zvenku z regulovatelného zdroje. Musel jsem elku přežhavit z jmenovitých 1,4V na 1,8-2V podle kusu, anodový proud stoupl ze 4-5mA dle kusu na svých obvyklých 8mA (v tomto přístroji) a rádio hrálo úplně normálně. Delším provozem v těchto podmínkách však anodový proud dále nestoupá. Po nažhavení jmenovitým napětím spadne na původní hodnoty, nebo se ještě mírně zhorší.
Proto si myslím že je něco s katodou. Nemohla být emisní vrstva nějak špatně nanesena a během let se z drátků prostě odloupat?

Mám tady naskenovaný zajímavý článek o regeneraci elektronek z Radioamatéra 1949, zájemcům pošlu mailem.
O regeneraci jsem se pokoušel mnohrát, úspěch byl střídavý. Lépe šly asi regenerovat staré elektronky se 4 V žhavením. Moderní už méně.

jaká je orientace těch žhavicích vláken vůči připojení katodového úbytku vzhledem k anodě? je to u všech elektronek s děleným vláknem stejné?

Tak jsem se na to díval, dá se to zjistit pohledem do elektrodového systému. Kladný pól vlákna je vždy dole, i u elektronek s dvojicí paralelních vláken (1L33). Je to nejspíš z čistě konstrukčních důvodů. Napínací pružinka žhavicích vláken je totiž nahoře, často bývá vidět jen při šikmém pohledu nahoru, je skryta pod zrcátkem getru. A ta pružinka je přibodovaná k nosnému sloupku G3, aby se nemuselo vymýšet jiné ukotvení. Tímto je G3 hned spojena s K, horní konec vlákna je tedy za katodu a dolní za žhavení.
Jen u 3L31, tam jsou dvě sekce po dvou vláknech a jde to zvenčí spojit sériově či paralelně. Běžnější je spojení paralelní, na žhavení 1,4V. Tam je pak zase nahoře mínus a dole plus, na všech čtyřech vláknech. U sériového spojení na 2,8V žhavení (proto 3L31) je na jedné sekci mínus, na druhé plus a s G3 je spojen střed.
Jen u elektronek, kde je katoda zcela oddělena od G3 (DF97) nebo u VKV triod (DC90) je v systému další sloupek pro přibodování napínací pružinky žhavicího vlákna. I tak je ale dle katalogu orientace vlákna stejná.