Napsal: 25 črc 2014, 19:42
I ČSN 34 1010 vyjímala obrazová a zvuková zařízení pro širokou potřebu z některých ustanovení, ale základní podmínky musely splňovat i podle této normy. Pokud zdroj splňoval požadavky na bezpečnostní trafo a dostatečné přeskokové vzdálenosti na síťové straně (jako celek, tedy nejen samotné trafo, se zdroje zkoušely tehdy na 2,5 kV mezi primárem a sekundárem po dobu 1 minuty) a vypínač přerušoval oba přívodní vodiče, byl pokládaný za tzv. izolované provedení, po roce 1974 už takové výrobky dostávaly bez výjimky značku dvojité izolace. Souviselo to s odvolávkou na metody zkoušení.
V podstatě šlo o to, že i po sejmutí vrchních krytů přístroje musela být maximálně omezena (tedy nikoli vyloučena) možnost neúmyslného dotyku na síťové napětí. Samozřejmě výměna pojistky je činnost úmyslná...
Například magnetofony, gramofony i rozhlasové přijímače mají volně dotyku přístupné nejen všechny signálové konektory galvanicky spojené s kostrou, ale také šroubky držící kryty, přesto mají dvoužilový přívod a hlavní vypínač v otočném potenciometru (z magnetofonů se tak vypínaly téměř všechny z nejrozšířenější řady B4).
Rozhlasové přijímače měly galvanicky s kostrou spojené nejen konektory pro vnější reproduktory, ale také konektory pro gramo a magnetofon a zdířky pro antény a uzemnění.
Televizní přijímače se dělaly po desítky let jako univerzální, v nich je přímo se síťovým napětím spojená kostra, a podle polohy vidlice v zásuvce a zapojení usměrňovače je na kostře buď pracovní nula nebo ostrá fáze, případně je s ní spojená přes můstek.
Tyto televize měly anténní zdířky nebo konektory oddělené ochrannou impedancí tvořenou nejčastěji kondenzátory tak malé kapacity, že pro kmitočet 50 Hz tvoří velmi vysokou impedanci nepropouštějící proud vyšší, než bezpečný (nesměl překročit hodnotu 0,5 mA). Kondenzátory byly zpravidla zkoušené na 1,5 až 2,5 kV. Pro signál z antény (na kmitočtech o 6 a více řádů vyšších) představovaly tyto kondenzátory prakticky zkrat a příjem nijak neovlivňovaly.
Pokud měl takový televizor přípojku pro magnetofon a/nebo sluchátka, byl výstup oddělený signálovým trafíčkem s předepsanou elektrickou pevností mezi vinutími 2,5 kV.
Gramofony měly převážně šasi z lisovaného ocelového plechu, přinejmenším stínění raménka a hřídel talíře s ním spojené byly, jen motorek izolovaly gumové antivibrační závěsy a třecí gumové obložení nebo řemínek převodů.
I ty mají vesměs dvoužilový přívod a značku dvojité izolace, protože vinutí motorku i vypínač a svorkovnice, případně volič síťového napětí musely vydržet zkušební napětí nejméně 2,5 kV, zpravidla však vydržely i zkoušku napětím 4 kV.
Pokud šlo o spotřebič, který vyhověl jen zkoušce izolační pevnosti na 1,5 kV a nešlo o přijímač s označením U (viz TV přijímače), spadl do první třídy a měl třížilový přívod.
Jen na okraj - vzpomínám, jak jsme museli nechat schvalovat převodovky a izolační mezikus na elektrickou pevnost 4 kV u bowdenových fréz používaných po řadu let, když se najednou nesměly v průmyslových provozovnách používat ruční elektromechanické spotřebiče I. bezpečnostní třídy držené při práci v ruce. Alespoň to odizolování bowdenu nám schválili, když odpovídající nářadí vyhovující předpisům nebylo dostupné.
Podobně musí být ve vrtačkách a dalším nářadí odizolovaná kostra motoru od kovových částí přístupných dotyku.
Dnes je to na výrobci - jestli je spotřebič používaný v souladu s návodem k použití (včetně upozornění často nesmazatelně vylisované nebo natištěné přímo na krytu) a má příslušné označení symbolem dvojité izolace s symbolem CE a/nebo autorizované zkušebny, která značku vydala (mnoho zkušeben v Evropě své značky navzájem uznává, nemusí to tedy být naše), a přesto způsobí úraz elektrickým proudem, teprve pak se to bude řešit, jestli značku CE výrobek nosí oprávněně, tedy že skutečně má certifikaci k použití v Evropě. Často totiž nelze u dovozových zařízení ověřit, zda si tam výrobce ty značky dal sám nebo na ně má skutečně právo udělené autorizovanou osobou. Totéž vlastně platí i o prohlášení o shodě.
Myslím si ale, že ještě v roce 1992 tyto schvalovací značky u nás a vlastně v celé Evropě skutečně znamenaly, že zařízení vyhovělo příslušným bezpečnostním normám na základě zkoušek prováděných metodikou předepsanou příslušnými předmětovými normami.
Případné zhoršení bezpečnostního stavu se začalo zkoumat při revizích až podle ČSN 33 1610 a ještě jen u firem, nikoli v domácnostech.
Na tvém místě bych to neřešil: zařízení odpovídá předpisům platným v době schválení zařízení do prodeje a, nenese-li zjevné známky poškození či úprav, kterými by se mohl stupeň bezpečnosti snížit, budiž pokládáno za nadále bezpečné.
V podstatě šlo o to, že i po sejmutí vrchních krytů přístroje musela být maximálně omezena (tedy nikoli vyloučena) možnost neúmyslného dotyku na síťové napětí. Samozřejmě výměna pojistky je činnost úmyslná...
Například magnetofony, gramofony i rozhlasové přijímače mají volně dotyku přístupné nejen všechny signálové konektory galvanicky spojené s kostrou, ale také šroubky držící kryty, přesto mají dvoužilový přívod a hlavní vypínač v otočném potenciometru (z magnetofonů se tak vypínaly téměř všechny z nejrozšířenější řady B4).
Rozhlasové přijímače měly galvanicky s kostrou spojené nejen konektory pro vnější reproduktory, ale také konektory pro gramo a magnetofon a zdířky pro antény a uzemnění.
Televizní přijímače se dělaly po desítky let jako univerzální, v nich je přímo se síťovým napětím spojená kostra, a podle polohy vidlice v zásuvce a zapojení usměrňovače je na kostře buď pracovní nula nebo ostrá fáze, případně je s ní spojená přes můstek.
Tyto televize měly anténní zdířky nebo konektory oddělené ochrannou impedancí tvořenou nejčastěji kondenzátory tak malé kapacity, že pro kmitočet 50 Hz tvoří velmi vysokou impedanci nepropouštějící proud vyšší, než bezpečný (nesměl překročit hodnotu 0,5 mA). Kondenzátory byly zpravidla zkoušené na 1,5 až 2,5 kV. Pro signál z antény (na kmitočtech o 6 a více řádů vyšších) představovaly tyto kondenzátory prakticky zkrat a příjem nijak neovlivňovaly.
Pokud měl takový televizor přípojku pro magnetofon a/nebo sluchátka, byl výstup oddělený signálovým trafíčkem s předepsanou elektrickou pevností mezi vinutími 2,5 kV.
Gramofony měly převážně šasi z lisovaného ocelového plechu, přinejmenším stínění raménka a hřídel talíře s ním spojené byly, jen motorek izolovaly gumové antivibrační závěsy a třecí gumové obložení nebo řemínek převodů.
I ty mají vesměs dvoužilový přívod a značku dvojité izolace, protože vinutí motorku i vypínač a svorkovnice, případně volič síťového napětí musely vydržet zkušební napětí nejméně 2,5 kV, zpravidla však vydržely i zkoušku napětím 4 kV.
Pokud šlo o spotřebič, který vyhověl jen zkoušce izolační pevnosti na 1,5 kV a nešlo o přijímač s označením U (viz TV přijímače), spadl do první třídy a měl třížilový přívod.
Jen na okraj - vzpomínám, jak jsme museli nechat schvalovat převodovky a izolační mezikus na elektrickou pevnost 4 kV u bowdenových fréz používaných po řadu let, když se najednou nesměly v průmyslových provozovnách používat ruční elektromechanické spotřebiče I. bezpečnostní třídy držené při práci v ruce. Alespoň to odizolování bowdenu nám schválili, když odpovídající nářadí vyhovující předpisům nebylo dostupné.
Podobně musí být ve vrtačkách a dalším nářadí odizolovaná kostra motoru od kovových částí přístupných dotyku.
Dnes je to na výrobci - jestli je spotřebič používaný v souladu s návodem k použití (včetně upozornění často nesmazatelně vylisované nebo natištěné přímo na krytu) a má příslušné označení symbolem dvojité izolace s symbolem CE a/nebo autorizované zkušebny, která značku vydala (mnoho zkušeben v Evropě své značky navzájem uznává, nemusí to tedy být naše), a přesto způsobí úraz elektrickým proudem, teprve pak se to bude řešit, jestli značku CE výrobek nosí oprávněně, tedy že skutečně má certifikaci k použití v Evropě. Často totiž nelze u dovozových zařízení ověřit, zda si tam výrobce ty značky dal sám nebo na ně má skutečně právo udělené autorizovanou osobou. Totéž vlastně platí i o prohlášení o shodě.
Myslím si ale, že ještě v roce 1992 tyto schvalovací značky u nás a vlastně v celé Evropě skutečně znamenaly, že zařízení vyhovělo příslušným bezpečnostním normám na základě zkoušek prováděných metodikou předepsanou příslušnými předmětovými normami.
Případné zhoršení bezpečnostního stavu se začalo zkoumat při revizích až podle ČSN 33 1610 a ještě jen u firem, nikoli v domácnostech.
Na tvém místě bych to neřešil: zařízení odpovídá předpisům platným v době schválení zařízení do prodeje a, nenese-li zjevné známky poškození či úprav, kterými by se mohl stupeň bezpečnosti snížit, budiž pokládáno za nadále bezpečné.
