JiriTom-e, reproduktor s 1" - 1,5" kmitací cívkou běžně nejde odstřelit ani mnohanásobným střídavým příkonem oproti jmenovitému. Dokonce ani při zalimitování koncového zesilovače tak bizarními průběhy, jaké lezou z kytary, resp. ze záměrně přebuzeného vstupu a následného dalšího zmršení tvaru v korekcích.
Pro úplně každý reproduktor, včetně kytarových a basových, je nejvíc nebezpečný právě stejnosměr. Ten i na občasné napěťové úrovni např. okolo pár voltů cívku na fleku nespálí, zato ale zapříčiní stav, že se cívka fakticky zastaví na jednom místě, podle polarity ss napětí.
Na stejnosměr je superponována ještě i část střídavého příkonu z druhé půlvlny a cívka se pak mizerně chladí jen minimálním či žádným pohybem.
Servisáci reproduktorů tento druh poškození snadno identifikují při opravě dotyčného reproduktoru, čím přesně byl odkráglován. Hned po demontáži systému, ale někdy to přes středičku bývá při prosvícení i vidět, i bez rozebrání.
Pokud jest cívka dojebána stejnosměrem, bývá zpravidla zčernalé vinutí jen necelé poloviny či třetiny cívky - té, která byla v momentu přítomnosti ss napětí méně chlazena. Schválně - která část to asi bude?
Podle polarity výstupu z koncového stupně a jeho připojení k reproduktoru lze i vypozorovat, do jaké polarity má koncový zesilovač tendenci se ss překlápět. Zvlášť u konců tohoto zapojení, s asymetrickým dif. zesilovačem, který už z principu nemá symetrickou rychlost přeběhu v obou polaritách výstupního napětí. Přestože zbytek koncového zesilovače už je zhruba komplementárně-symetrický.
Při opravdu brutálním a pravidelném překračování střídavého příkonu /opravdu to musí být mnohonásobek/ to spíš dřív urve-upálí pohyblivé přívody, urve závěsy - středění, přeruší či přepálí spoj vývodu cívky s pohyblivým, než aby byla cívka do černa spálená, jako bývá od stejnosměru.
Často se ale takhle ničený reproduktor sám ozve daleko dřív, než dojde k jeho mechanickému poškození - u basových hlasitým narážením cívky do nástavce a následným chroptěním, nebo u kytarových kusů nepřirozeným zkreslením.
Elektronková komba, u kterých je ss složka bezpečně odfiltrována výstupním trafem, reproduktory neodpalují ani trvalým, velkým střídavým příkonem. Naopak - často maximální výkon elektronkového konce kopíruje dovolený příkon reproduktoru. Využívá se tak ke všem myslitelným druhům deformace signálu ještě i přirozeného zkreslení systémů reproduktorů, které mají speciální kytarové typy hodně charakteristické.
Jestli tedy tranzistorový koncový zesilovač se sinusovým výkonem cca 25W a nevelkým špičkovým výkonem odpaluje cívku speciálního reproduktoru se stejným dovoleným příkonem, pak to může způsobit jen a pouze hodně nestandardní chování tranzistorového koncového stupně.
Ten je vlastní hlubokou limitací a ještě i tvarem zesilovaného signálu doslova zahnaný do kouta a bránit se může jen ve spolupráci se zdrojem, resp. jeho omezenou tvrdostí.
Právě proto, že je zdroj zesilovače relativně měkký, by bylo záhodno ve spolupráci s generátorem obdélníku a lehce induktivní zátěží ověřit jeho chování v opravdu hluboké limitaci a burstem pak ověřit i chování při odběhu z limitace.
Tohle je na majitele:
Pokud se ten koncový zesilovač při hlubokém přebuzení akusticky a subjektivně projevuje tak, že při náběhu do limitace a odběhu z ní se zvuk jakoby "utrhává", tak právě toto je známka toho, že se vzpamatovává velmi dlouho a během tohoto "utrhávání" zvuku je koncový zesilovač doslova stejnosměrně naklopený do jedné polarity.
Mimo jiné je ono "utrhávání" i známka hodně malé rychlosti přeběhu koncového zesilovače jako celku.
Při pohledu na nejspíše reálné schéma konce se tomu ani nedivím. Kapacita 220pF v rozkmitovém zesilovači je i na můj "bezpečácký" vkus opravdu značná. Při daném osazení bude mít koncový zesilovač jako celek hrubým odhadem okolo 5-6V/us a to je opravdu hodně málo - zvlášť pro signál, který je jím zesilován.
Nutnost použití tak velké kapacity pro zpomalení rozkmitového stupně /běžně bývá do max. 100pF a ještě i s velkou rezervou/ svědčí o několika věcech.
Buď o odbytém návrhu topologie desky a z něj pocházející nevalné stabilitě zapojení, nešikovné volbě polovodičů na některá místa, s příliš vysokým Ft /Q5/, malém proudu rozkmitovým stupněm mimo jeho linearitu, anebo také o přespříliš opatrnickém přístupu výrobce, který si tak možná chtěl pojistit bezpodmínečnou stabilitu.
To jest sice hodno chvály, ale všechno má své meze.
Je to ostatně vidět i na rezervní pozici pro zv kondenzátor C24, který v podobných zapojeních bývá použit opravdu jen velmi zřídka.
Naopak postrádám rezervní pozice pro jinde vcelku běžné, B-C kompenzační kapacity u tranzistorů budiče.
Těch padesát voltů naprázdno a při daném trafu vmžiku sletí na 40V i méně, kdy ten konec do 4 ohmů dodá sotva 10V rms. To opravdu není střídavý výkon, co by dokázal spálit cívku kytaráku se stejným dovoleným rms příkonem.
Zakopaný čokl bude v chování toho konce a až si tohle celé přečte Tomáš, tak určitě i napíše proč.
Jako chacharovi z Mariánek
muselo Tomovi těchto komb, vyráběných za bukem v Třinci, rukama projít mračna.
