Diskuzní fórum Elektro Bastlírny

V 50. až 80. letech cigareta pomáhala hrdinovi vypadat mužně a když herec a režisér chtěli vyjádřit mentální úsilí, duševní vypětí hrdiny, když herec nevěděl co s rukama a tváří - tak cigareta zaručeně pomohla. Taky se tím vyjadřovalo chlapské přátelství, když si nabízeli cigaretu. Za dalších 30let se tyto filmy dostanou do trezoru, protože zobrazují ilegální aktivitu. Ale třeba ne, protože stát má z hulení příjmy.

Je vidět, jak se společnost změnila a mění ohledně přístupu ke kouření (kromě dalšího). Tehdy jsme si těch cigaret vůbec nevšímali. Dneska na to taky čumím, jak to bylo časté. Asi bychom byli v šoku, kdybychom znovu vešli do poctivé čtyřky putyky z 80.let. Tam skoro nebylo vidět na konec místnosti.

forbidden píše:Dnes si to težko představím, jaká to musela být námaha, prosít cca 10M štítků. To museli nosit krabici za krabicí tam a zas do regálů...

Jedna krabice děrnejch štítků obsahovala 2000 osmdesáti nebo devadesáti sloupcových štítků. Devadesátky byly starší s kulatejma kódovacíma dírama, to je ta třídička na fotce. Kodování bylo stejný jako na pětistopý děrný pásce. Pak byly ještě Alfabety na pořizování údajů do štítků a tabelátory na zpracování dat štítků a tisk sestav ze štítků.
Osmdesátky byly obdélníkový díry, kódování bylo EBDIC používaly se na IBM a JSEP počítadlech. Krabice měla kolem 36 cm dýlku a vážila cca 5 kg. V 80-kách stála krabice rovný 2000,- Kčs. Pár krabic tu ještě mám, ideální na poznámky ale i jako podložky při frézování. Ten papír byl kalibrovanej, 0,18 mm přesně.

Kdysi se ke mně dostala nějaká knížka o Batmanovi. Ze svého počítačového centra měl přístup do databází všech tajných služeb, kromě sovětské. Ne, že by jeho programy nebyly dokonalé, ale ani nejdokonalejší program nedovede otevřít šuplík a vyndat z něj děrný štítek.

EDIT:
Vybavilo se mi, kdysi jsem četl článek o výpočetní technice - maďarský dopravní podnik Volán koupil od Aritmy nějaké stroje na zpracování děrných štítků a když je tam rozběhli, tak tak ty stroje bonzly, že podnik platí mzdy lidem co už tam nepracují a platí spotřebu nafty pro auta co tam taky už nejsou.

https://www.youtube.com/watch?v=UDBoCiK5fi4

V letech 1972÷82 jsem dělal technika-mechanika v SPS (Strojně početní stanice) - děrnoštítková technika; později se přecházelo na magnetické pásy a disky - název se pak změnil na Výpočetní středisko.

Valnou většinu let jsem servisoval ty děrnoštítkové mašiny: děrovače a přezkoušeče Honeywell-Bull (Francie); Soemtron (DDR) a ruské. Dále pak třídičky Soemtron; násobičku, reproduktor, zakladače a tabelátory H-B.
Používaly se ty 80-kové štítky, které popsal výše Celeron - (ty 90-kové se používaly v čs technice Aritma).
Na tomto webu je sice popsána převážně technika IBM, ale je tam i snímek "naší třídičky Soemtron 434 (1968)" - to byla nejrychlejší mašina v celé SPS. Jela vyšší rychlostí, než dnešní "počítačka bankovek".

Mechanici – později technici - jejich úkolem bylo udržet v chodu strojový park pravidelnou údržbou a opravami což byl mnohdy nadlidský výkon a notná dávka kutilství. Mnohdy si vypomáhali vlastnoručně vyrobenými náhradními díly, ale vždy si dokázali poradit.

Ještě mám ve sklepě asi půl krabice čistých DŠ a několik proděravěných dvěma řadami, pro uskladnění převážně (menších) rezistorů (podle hodnot). Ty mám takto založeny doposud

Moc se toho dnes na NETu o této technice nenajde - o té "naší" téměř nic
https://www.czso.cz/csu/stoletistatisti ... i-techniku
http://sas.ujc.cas.cz/archiv.php?art=1120

EDIT:
Nakonec se mně podařilo najít alespoň něco z té DDR techniky - viz foto níže:

Vraj bolo veľa prípadov, že sa tie dierovačky(pracovničky) zbláznily.

A na tuto blbost jsi přišel sám, anebo ti někdo poradil? Že to sice byla "oblbovačka" o tom žádná, ale to by se pak musela zbláznit třeba každá druhá účetní.
Dělal jsem u toho 11 let, ale o ničem takovém jsem nikdy nikde neslyšel, a to jsem pobýval několikrát i ve VS (SPS) v Ostravě (Vítkovické železárny; NHKG; "Dusíkárna"-Moravské chemické závody), anebo třeba v MEZu Vsetín

EKKAR píše:Děrnoštítkový třídičky na Centrální evidenci obyvatel.

Hill píše:Třídička děrných štítků.

Na snímku (z filmu) není třídič/ka, bude to spíše zakladač - Aritma!?
Třídič/ka je podlouhlá mašina s 12-ti přihrádkami (pro "80 štítky" - podle počtu řádků na štítku); pro "90 štítky" vidím na třídiči IBM ("nulkový" systém jako u Aritmy?) těch přihrádek 13. "Nulkový" proto, že konfety (ten vyražený odpad) není obdélníkového tvaru, ale kruhového (těm se údajně říkalo "nulky").
Aritma (opajcovaný IBM, možná ještě starší Hollerith) systém neznám - ve všech VS (SPS), která jsem já měl možnost navštívit, se používal "náš", 80-kový systém.
Něco málo (co o něm vím), tak jen z vyprávění techniků z Ostravy. Ti byli kmenovými zaměstnanci Kancelářských strojů a v těch ostravských (výše vyjmenovaných) firmách byli jen coby externí pracovníci (ti prošli mnoha jinými SPS-kami po republice)

Když jsem nastoupil do STS-ky, už se přecházelo na ruskej EC1033. Děrnoštítky tam byly funkční souběžně asi jen dva měsíce a pak se rozebíralo a šrotovalo. Zůstaly tam jen pořizováky Soemtron 425. Ty jsem dokonce uměl trochu oprašovat. Dodneška z nich tady mám krabici relátek podobnejch našim LUNům. Jsou ale na 48V, takže k prdu. Někde se mi válí i zdroj. Mělo to dvoupatrovej rošt na desky s diodovejma maticema pro popisovač, ten jsem použil v dobách osmibitů jako rošt pro desky zbastlenýho počítače SAPI 1Z.
Z tabeláku jsme vykuchali kabelovej svazek a v dílně techniků ho pověsili jako "draka" na zeď. Tabelák byl vydrátovanej vše lankem 0,35 mm jen žlutou barvou. Svazek měl v nejširším místě průměr cca lidskýho stehna a vybíhaly z toho prameny 2-4 metry dlouhý, celkem to na zdi zabralo plochu cca 7 x 2 metry. Nedovedu si vůbec představit jak v tom kluci hledali závady když se něco někde utrhlo. Tiskárna v tom tabeláku totiž dělala takovej rachot a vibrace, že to poškozovalo tabelák. Nevím, jestli jste měli stejnej systém ale tady bylo vedle sebe 80 šavlí na každý byla celá abeceda, čísla a znaky. Tabelák výškově nastavil na těch šavlích správný znaky celýho řádku a pak to prásklo přes barvící pásku a papír proti podložce. Ty hmoty tiskárny byly celkem velký a nevyvážený, takže když jel tabelák, věděl o tom celej barák s 200 lidma od sklepa až na půdu.

Celeron píše:Když jsem nastoupil do STS-ky, už se přecházelo na ruskej EC1033. ...

A to jsi jezdil na traktoru Praga, Škoda, Zetor, anebo ještě na nějakém na dřevoplyn
To jenom na odlehčení - za ten překlep STS (Strojně traktorová stanice)

I u nás byly tabelátory největší, nejsložitější a nejhlučnější mašiny - měli jsme 2 (Honeywell-Bull). Oba jsem servisoval - tak jako všechny ostatní mašiny v celé SPS. Ze začátku, po instalaci a rozběhu celé SPS (asi 3, či 4 roky) sám, později jsem dostal k ruce (na zaučení) mladšího kolegu.
Tabelátory byly naštěstí docela spolehlivé (ostatně tak jako i všechny ostatní mašiny Honeywell-Bull) - inu "kapitalistická, spolehlivá kvalita". Jediné (co mně u těchto mašin) neskutečně smolilo, byly obyčejné, pitomé šroubky (už jsem tu kdysi o tomto problému psal, ale to vlákno nějak nenávratně zmizelo).

Všechny použité šroubky totiž měly sice metrický profil závitu, avšak vyšší stoupání, než naše základní řada
Např. šroubek M4 neměl (u nás i ve světě) běžné stoupání 0,7mm, ale měl ho 0,8 - čili až jako naše M5-ka; atd. Tj. všechny šroubky měly větší stoupání a byli tudíž nekompatibilní s našimi výrobky.
V důsledku to znamenalo, že každý pitomý šroubek se musel nakupovat (a ND byly neskutečně drahé, za valuty a s dlouhými dodacími lhůtami, protože nákup musel být nejprve schválen "těmi nahoře")!!!
A po technické stránce to taky bylo "na hlavu". Při těch vibracích a otřesech za provozu to mělo za následek časté uvolňování-povolování, v důsledku toho vysokého stoupání závitu!
Proto bylo nejčastějším úkonem při (třeba jen preventivním servisu) dotažení povolených šroubků na kritických místech. A při snaze "dotáhnout" se to nesmělo (zvláště u těch malých rozměrů: M3 a M4) přehnat, páč se lehce za hlavičkou utrhly a to pak nastal teprve "horor" - jak vyndat zalomený šroubek (většinou z nějaké Al-slitiny) bez poškození závitu ven, když pak nebyla žádná možnost ten závit opravit (prořezat) - nebyl závitník.
U větších (a krátkých - zvláště ve slepé díře) zase hrozilo stržení závitů (ta měkká Al-slitina)
Proto ten výše mnou odcitovaný odstavec z článku:

Mechanici – později technici - jejich úkolem bylo udržet v chodu strojový park pravidelnou údržbou a opravami což byl mnohdy nadlidský výkon a notná dávka kutilství. Mnohdy si vypomáhali vlastnoručně vyrobenými náhradními díly, ale vždy si dokázali poradit.

platil u nás snad dvojnásobně

Jinak k nejporuchovějším patřily (jak taky jinak) ruské děrovače a přezkoušeče (chvála bohu jsme žádné jiné ruské stroje neměli). Po nich pak ty Soemtron (DDR) třídiče!
To jsou dnes už jen 40÷50 let staré vzpomínky

Však jsem tu "traktorku" už organizačně nezažil a tak ten překlep názvu. My jsme měli hrdej název VS ČSAD, závod 592.
Jo a skutečná traktorka byla od VS vzdálená asi 100 metrů.
Traktorka z jedný strany, nádvoří plný Karos, Ikarusů, Matesů a Fňuken, to když v zimě nechali za mrazu všechno přes noc blafat, to bylo žrádlo na stříbřený štekry, to jsme se naleštili když byly černý jak bota.

Celeron píše:... Tiskárna v tom tabeláku totiž dělala takovej rachot a vibrace, že to poškozovalo tabelák. Nevím, jestli jste měli stejnej systém ale tady bylo vedle sebe 80 šavlí na každý byla celá abeceda, čísla a znaky. Tabelák výškově nastavil na těch šavlích správný znaky celýho řádku a pak to prásklo přes barvící pásku a papír proti podložce. Ty hmoty tiskárny byly celkem velký a nevyvážený, takže když jel tabelák, věděl o tom celej barák s 200 lidma od sklepa až na půdu.

Tiskárna v "našich" tabelátorech měla celou abecedu, čísla a znaky na tenkých kotoučcích (kalených) se znaky po obvodě. A k jakému natočení došlo, takový "znak" (písmeno, číslice, či znak) se pak tisknul (rovněž přes barevnou pásku, jako do psacího stroje). Kolik bylo těch znakových kotoučů v řadě si už nepamatuju - role papíru (či šíře "skládačky) mohla mít (odhadem - po těch letech) cca 30÷35cm, čili tisk do těch max. 30-ti cm

Celeron píše:...
Traktorka z jedný strany, nádvoří plný Karos, Ikarusů, Matesů a Fňuken, to když v zimě nechali za mrazu všechno přes noc blafat, to bylo žrádlo na stříbřený štekry, to jsme se naleštili když byly černý jak bota.

Nj, tenkrát motorová nafta plná síry z ruský ropy (jeden pablb ze Škodahome tohle tvrdil ještě o naftě z roku 2005!!!), ještě než se to začalo ve velkým odsířovat, to musel bejt zážitek ...

Jak už napsal výše celeron, děrný štítek byl zhotovený z kvalitního, kalibrovaného papíru tl. 0,18mm. Jakýkoliv nárust jeho tloušťky by strojní zpracování znemožnil. Podávací nože, které umožnily pohyb štítku ze zásobníku, se štelovaly na přesnou výšku 0,12mm pomocí tzv. "léry" (měrky - z německého: Die Lehre)!
Přesto občas docházelo (obzvlášť při vysokých rychlostech v třídičkách) k tzv. "salátu" (nabourání a nahromadění několika štítků na sebe a k jejich poškození). Takové se musely pak znovu ručně naděrovat (a přezkoušet) na děrovači (přezkoušeči). Pokud byl už starší soubor štítků hodně opotřebený (mnohanásobným průchodem mašinami), tak se zhotovoval jejich (nový) duplikát na "reproduktoru".

Policie - po válce SNB (Sbor národní bezpečnosti), později VB (Veřejná bezpečnost - lidově zvaná: "kluci z páté B", anebo "mlíkaři" - podle bílého vodorovného pruhu na Volhách) měli svoji evidenci delikventů. Přestože určitě využívali i děrnoštítkovou (strojovou) techniku, měli i kartotéku na děrných kartách. Na takovou se snad lepilo i to foto - na děrný štítek rozhodně ne!

kokun píše:Tiskárna v "našich" tabelátorech měla celou abecedu, čísla a znaky na tenkých kotoučcích (kalených) se znaky po obvodě. A k jakému natočení došlo, takový "znak" (písmeno, číslice, či znak) se pak tisknul (rovněž přes barevnou pásku, jako do psacího stroje).

No to už asi byla rychlotiskárna jako v pozdějších sálových počítačích. Ten buben měl tolik kroužků se znakama, kolik bylo sloupců na papíře. Já jsem zažil 80 a 120. Ten buben se točil konstantní rychlostí, kolem 500 ot/min na boku byl znakovej optosnímač. Proti válci byla pod papírem řada kladívek, pro každej sloupec jedno. Ty kladívka během jedný otáčky bubnu v okamžiku, když byl ve sloupci zrovna správnej znak. klepla (to znamená každý kladívko v jiným okamžiku) a vytiskla znak. Když to bylo blbě seřízený, tak řádky byly zvlněný nebo se vytiskla jen půlka znaku a část následnýho znaku na kotouči. Pak se přes spojku a brzdu papír posunul na další řádek a celý se to opakovalo. Ve výsledku to tisklo s hrozným rachotem asi tak rychle jako dnešní laserka. Běžnej člověk se k tiskům z rychlotiskárny dostal třeba u složenek z tehdejšího VAKUSu.
S tím systémem tiskovejch šavlí ses možná setkal v elektromechanických kalkulačkách, co tiskly na ruli papíru šířky asi 60 mm. Tam byly krátký šavle, jen 0-9, +,-. V sedmdesátkách to bylo skoro v každý účtárně. Výrobce možna Elwro nebo dederón.

Pochybuji, že to byla rychlotiskárna (já se v podstatě k jiné technice nedostal, tak nemohu srovnávat), ani nebylo použito žádných optosnímačů. Celé to byla mechanická záležitost.
Do těch (ostravských, či Vsetína) firem jsem se dostal v podstatě jen kvůli školením, příp. k získání praxe a zkušeností. Stroje Honeywell-Bull totiž nikde jinde v republice (než na ostravsku) nebyli. Kromě těch ostravských (které jsem už výše vyjmenoval) byly pak snad už jen ve Vratimovských papírnách a snad ještě v Třinci. I k nám se dostaly odněkud z Prahy-Zličína, už jako použité. Takže pak už v Praze nebyly vůbec.

A ani žádné kalkulačky jsem neopravoval - to spadalo do referátu Kanclstrojů , kteří do fabriky buďto dojížděli, příp. se to k nim (do Gottwaldova-Zlína) vozilo.
Naše SPS-ka byla plně v režii fabriky, čili jsme byli jejími zaměstnanci (ne jako ti technici třeba v Ostravě).

No, byla to obdivuhodná technika, já to už nezažil. Možná by stálo za to, přesunout to do rubriky vzpomínek na starou techniku, nebo jak to tam je napsáno. Docela se tu sešlo zajímavých informací.