Nechtěl bych rozbouřit nějakou zbytečnou diskusi, ale nám se jako mladým svazarmovcům opravdu podařilo elektricky, klasickou elektroosmózou zatlačit vodu ve zdi do země natolik, že se mohla za půl roku okopat a znovu omítnout. Byly tam staré základy z 20.let a izolace asi žádná, nebo na hovno či shnilá.
Byla to zeď ve svazarmovské dílně/garáži/pařírně, celkem asi sedm metrů dlouhá a citelně mokrá mapa byla asi půl metru od země, celkem pravidelně.
Spotřebovali jsme na to několik nadvařených "červených vidiových vrtáků" do cihel, málem to odesrala i vrtačka, dost metrů zemnicí, pozinkované 10mm kulatiny, ze které se nadělaly asi 25cm dlouhé, rovné kolíky se šroubkem na konci pro připojení drátu očkem. Pak bylo potřeba asi tak 15-20m tlustého Cu drátu /možná i bronz, šlohli jsme to v ohradě s použitými kabely u pošty/, kterým se kolíky, zaražené skoro celé do zdi v rozestupech asi 20cm propojily.
Pak se druhým kusem tlustého drátu zvenčí přes okno od zemniče hromosvodu přivedlo pořádné uzemnění a změřila se Avometem polarita napětí. Mezi ty propojené kolíky ve zdi, které byly zaražené přesně na hranici té mokré mapy a zemnicí drát od hromosvodu se připojil v opačné, než naměřené polaritě ss zdroj, nějak matně tuším, že to bylo okolo 30V z jejich autonabíječky, přepnuté na 24V.
Bralo to zpočátku fakt hodně, určitě jednotky ampér, netuším už kolik, ale nabíječka na to asi nějak stačila. A stejně jenom asi dva týdny a pak se začal odběr dost snižovat.
Přibližně po 3-4 měsících mapa, kde končila voda napůl zmizla a zeď byla pod hranicí sotva viditelné mapy i na omak skoro suchá. Kvůlivá zlodějům se tam nijak extra nevětralo kromě toho, pokud jsme něco dělali, pařili, nebo šukali holky. Byla trvale otevřená jenom malá ventilačka, pod vratama garáže byla asi 5mm fuga, takže to asi trochu větralo, ale takto to tam bylo celé roky. Víc se otvíralo, jen když bylo moc nahuleno.
Za nějakých 18-20 týdnů se okopnutím omítky pod mapou zjistilo, že i cihly už jsou relativně suché - byla to 30 zeď z pálených cihel, kolíky měly asi jen 25cm, neměli jsme delší vrták a vlastně by to kvůli venkovní omítce ani delší nešlo. Kontrolovali jsme to i zvenku, odražením kusu omítky přesně proti místu uvnitř a zvenku to bylo suchý taky.
Začínali jsme s tím někdy v únoru, ještě byla zima jak prase a koncem léta se zeď už znova omítala, aby to stihlo vyschnout.
Ty kolíky ve zdi zůstaly, jen se po okopání omítky dorazily co nejhloub to šlo, dráty se přitiskly k cihlám, nechalo se to natvrdo, bez zdroje propojené s tou zemí od hromosvodu a tehdy běžnou omítkou zaomítalo.
Pokud já pamatuju /chodili jsme tam pařit několik roků/, tak se voda do zdi už nevrátila.
My jsme to tehdy vyčetli v nějaké seriózní knížce o moderní elektrotechnice, týkalo se to tam hlavně silnoproudu a četli jsme to, abychom si ujasnili, jak v tom objektu udělat lepší elektriku, páč to tam furt nasíralo.
No a tohle tam bylo skoro na konci, ve dvou verzích, jako využití elektřiny, resp. rozdílů galvanických potenciálů pro vysoušení zdí.
Ztratit nebylo co, přinejhorším by to jenom nefungovalo. Stálo nás to jenom tři odpoledne času na výrobu kolíků, vrtání děr, šlohnutí tlustého Cu drátu spojařům
a zarážení a zapojování. Zemnicí drát přinesl jeden starší člen, coby zaměstnanec TS města.
Fakt to zafungovalo, svědkové zatím ještě všichni žijí a těší se dobrému zdraví
A asi se poučili a nechtěj ovečky vystrašit hned, takže pálka příde až za přednášky, videa a podobný pyramidy.