Ono se to tu už probíralo na více místech, zkus do vyhledávání napsat "předmagnetizace" a vyskáče ti toho hromada.
Princip záznamového zesilovače je stejný u cívkových i kazetových magneťáků,
dobrá ukázka zde: podle rychlosti posuvu pásku je potřeba přidat úroveň na horním konci pásma, protože pásek opouštějící záznamovou hlavu je rozptylovým polem předmagnetizace zase částečně odmazávaný a právě výšky to odnášejí jako první. Čím déle se tam pásek zdržuje, tím víc, s rostoucí posuvovou rychlostí se tento problém vytrácí.
Ten zdvih výšek nemusí zajišťovat zrovna rezonanční obvod v emitoru, je to jen jedna z možností. Jde to řešit i bez cívek, pro rychlosti posuvu devítku a vyšší stačí RC články, například varianty přemostěného T-článku ve zpětné vazbě.
A podle dohody se také mírně zvedá úroveň na dolním konci pásma, a to o až 3 dB na 50 Hz (při snímání se pak zase zrcadlově potlačí). Samozřejmě se to nesmí přehnat, kmitočty pod 20 Hz už nemá smysl nahrávat.
Bez předmagnetizace ale by byl záznam hodně zkreslený, vlastně by se nahrály jen špičky. Za to může magnetizační křivka pásku, která při malém sycení nevykazuje téměř žádný zbytkový magnetismus, ten roste až se sílou magnetického pole.
Předmagnetizace proto slouží k posunutí záznamového proudu do oblasti, kde je pásek nejcitlivější, magnetizační charakteristika má nejdelší lineární část (čili nejmenší zkreslení při úrovňově nejlépe využitelných vlastnostech materiálu), ale spíše o malinko méně, protože to odmazání pak strmě roste, tak aby to šlo korekcí (tím rezonančním obvodem v emitoru) "natáhnout" co nejvýše, ale zdvih charakteristiky nepřekročil 20 dB pro rychlost 9,52 cm/s a 10 dB na devatenáctku. Méně je zde často více.
No a pak se používají obvody zabraňující pronikání předmagnetizačního kmitočtu na výstup zesilovače, nejčastěji jde o paralelní rezonanční obvod v sérii s vedením signálu k záznamové hlavě, přesněji mezi výstupem zesilovače a uzlem, kam je přivedený na hlavu předmagnetizační kmitočet. Předmagnetizační proud je tak i využitý ekonomičtěji - odebírá ho jen hlava, rezonanční obvod pro něj představuje velkou impedanci a tudy tedy mnoho vf proudu neunikne.
To Belzovo zapojení tento obvod nemá, využívá toho, že zpět tranzistorem se z předmagnetizačního napětí dostane do zesilovače a hlavně na indikátor úrovně jen velmi málo, ale zase zbytečně odvádí část energie z mazacího oscilátoru.
Největší výhoda vf předmagnetizace proti předmagnetizaci stejnosměrné je dokonalé odmagnetování pásku v modulačních pauzách, tedy v pásku "nemá co šumět", zjednodušeně řečeno.
Snímací zesilovač musí kompenzovat stoupající výstupní napětí snímací hlavy s kmitočtem, korekční obvod má od 50 Hz (3,18 ms) pokles se směrnicí -6 dB/oktávu do 1770 Hz (90 µs) pro rychlost devítku, zde se používá ještě jednoduchá korekce pro zdůraznění výšek uplatňující se asi od 8 kHz, ale zase ne moc, aby se příliš nezdůrazňoval šum pásku a vstupu snímacího zesilovače.
Dá se tomu o trochu pomoci i paralelní kapacitou ke snímací hlavě - využitím paralelní rezonance těsně nad snímaným pásmem, přičemž obvod je zatlumený vstupním odporem snímacího zesilovače - výšky pak ve snímacím zesilovači není třeba tolik zdůraznit, tedy ani šum zesilovače. Ta kapacita stačí jedna, pro nejvyšší rychlost posuvu, i když připojení další pro nižší rychlosti by zapojení nijak výrazně nezkomplikovalo, ale přece jen je to v té části zapojení, kde je třeba vyloučit co nejvíce zdrojů rušivých napětí.
Pro rychlost 19 cm/s klesá snímací charakteristika do 3,18 kHz (50 µs) a směrem k vyšším kmitočtům už se obvykle nijak neupravuje.
Vstup snímacího zesilovače ale musí být konstruovaný jako extrémně nízkošumový - jestli totiž z hlavy jde při úrovni 0 dB při 1 kHz signál o úrovni 1,3 mV, pak při 100 Hz je tam jen 130 µV užitečného signálu. Jinak řečeno - se snímacím zesilovačem, který má šum vstupu nad 0,4 µV, už se s rušivým napětím pod nějakých 50 dB odstupu těžko dostaneš.
A, když už jsem zmínil rušivá napětí, pak bys měl vědět něco o vedení slabých signálů, stínění a zemnění. Všimni si, že Tesla používá k vedení signálů od hlav a k nim kroucené dvoulinky ve stínění, ale toto stínění je spojené s kostrou jen na jednom konci. To vychytat, bývá pro konstruktéry taky dobrá alchymie. I když to znají a využívají znalost principů už od návrhu, nezřídka je v hotovém přístroji ještě něco překvapí a musí se to předělat.