Doma tehdy bylo jen 100W kopyto snad z 1. republiky. Jasně, že jsem po něm pokukoval, občas a za dozoru jsem s tím mohl pájet, na něm jsem se naučil základy.
Ale otec rozumně usoudil, že by nebylo dobré, nechat mě s tím zapálit barák

a tak byla rovnou ta trafačka. Byl to ten kulatější typ s žárovkou nad vývody pro smyčku. Ale za pár let se trafu přerušil primár /aniž bych ji nějak moc trápil/ a hodný Ježíšek dovalil TRP1-55, jejíž střívka fungují a dělám s nimi dodnes - jen bakelitové kryty jsou měněné asi tak 20x

Vždycky, když spadla, tak se bakelit rozletěl po celém kumbále a nepomohl ani kus starého koberce u stolu.
Menší, tuším 50W "kopyto" s výměnnými hroty, původem ze SSSR, jsem si asi jako 13-letý za ušetřené kapesné/výdělky koupil sám.
Sada v plochém, lakovaném překližkovém kufříčku stála do stokoruny! Kromě pilin z výroby v něm bylo myslím 5 různě silných hrotů, větší cívka cínu, pájecí pasta, kalafuna, jakási divná smradlavá houba na čištění, skládací stojánek, plochý pilníček i šroubovák na výměnu hrotů.
No nekupte to za ty prachy! Byl jsem jak v Jiříkově vidění, podobná československá 50W páječka stála skoro dvě stovky samotná...
Objevil jsem to úplně náhodou v nějakém improvizovaném "ruském koutku" na Prioru ve Zlíně. Taky funguje dodnes, jen s dávno vyměněným přívodem.
Ovšem typická ruská práce - tělísko výborné, ale na rukojeti přetoky bakelitu takové, že jsem se o ně hned pořezal

Jako přívod tenoučká bílá dvojlinka a s takovou vidlicí, že jsem se jí bál i já
Jak jsem si později všímal, tak Rusové měli obecně u všech elektrovýrobků nějakou bezpečnost vždycky tak nějak u prdele..