Napsal: 15 led 2018, 00:48
to Sinclair:
Diefenbacha mám taky, kromě toho taky Pabsta, myslím že dokonce dvě knihy od něj, jednu na tranzistorvé, druhou na lampové přijímače, ale úmyslně jsem prezentoval toho Michálka, protože je zaměřen především na naše rádia a je zaměřen především na naše rádia a jsou v něm dobře vysvětleny funkce obvodů, zatímco ty ostatní jsou zaměřeny na německé Geräty osazené Nazis-kovovými helmami. Tučka se přiznám, že neznám. Co se týká opravářských postupů, napsal jsem již, že doba se změnila.Osobně jsem nikdy necpal do potenciometrů brzdovou kapalinu, ani Diavu ne, neštípal jsem vývody vyměňovaných součástek nad plošným spojem, jak doporučoval pan Český, ani jsem nepájel vývody vf lanka za pomoci novoduru či acylpyrinu, jak doporučovali jiní. Co já vím, jaké prasárny se ještě dělaly....
Ke kvalitě výrobků Tesla bych chtěl říci všeobecně asi toto. V druhé polovině padesátých let nastalo jakési období renesance. Výrobci se pomalu začali oprošťovat od těžkopádných šasi s klíčovými elektronkami a "dogmatickým" jednotným osazením (netřeba snad vypisovat) a od ponuře vypadajicích skříní, prosadila se koncepce zapuštěné ozvučnice, podélné stupnice s otvory pro hřídelky hlasitosti a ladění, pod tím klávesový přepínač rozsahů, vše symetricky uspořádáno. Ze skříní se pak zmizely horní zakulacené hrany a černý nástřik vševh hran. Barevné tóny skříní přitom zesvětlely. Dalo by se říci, že skončilo období "film noir" a začalo období "bruselského" designu. Prvním nesmělým představitelem této vlny byl asi přijímač 521A Popular, i když měl ještě černou skříň a neměl tlačítkový přepínač. Naopak velkým krokem zpět bylo gramrádio Tábor II, které svojí obludností a zamračeností směle mohlo soutěžit o titul nejošklivějšího rádia světa. V kategorii univerzálů by to mohl být Accord 402U. To jsou však jen mé subjektivní dojmy. Nesporné však je, že potom následovala řada designově špičkových rádií a jejich klonů, jako 624A Chorál, 721A Festival, 625A Hymnus, 627A Variace, 805A Filharmonie, 532A Echo. Tato řada asi končí přijímačem 536A Teslaton. Všimněte si, že toto období "vzletu" končí v roce 1964, kdy byla výroba rádií delimitována do Bratislavy. Nechci, aby to kolegové ze Slovenska špatně pochopili, ale zkrátka byla zlikvidována konkurence, která i za socialismu panovala mezi závody Tesly Přelouč, Kolín a Bratislava. A likvidace konkurence vede vždy k poklesu kvality i šíře sortimentu. V následujících letech se na radiopříjímač přestávalo pohlížet jako na kus nábytku a začal to být jen přístroj, jehož vzhled se postupně technizoval.
V sedmdesátých a osmdesátých letech pak v běžné olbchoní síti nebylo k dostání snad vůbec nic, co by průměrného fajšmekra aspoň trchu uspokojlo. Neexistovaly vůbec přístroje, které by byly určeny k uspořádání do věže. Všechno mělo samorostlé rozměry, i když jsme žili v centrálně řízeném hospodářství. Závistivě jsme pokukovali po pultech v sousední NDR, kde byla nabídka přece jen nesrovnatelně širší. Koupit jsme si tam však nic nemohli, na přidělených 80 DDR Mark na den nestačilo. A i kdyby stačilo, tak tu byli nesmlouvaví němečtí celníci. Kdo tedy chtěl něco lepšího než nabízel socialistický maloobchod, musel si sehnat bony a jít do Tuzexu. Ale ani tam to nebylo jednoduché, to už je ovšem jiná kapitola.
Diefenbacha mám taky, kromě toho taky Pabsta, myslím že dokonce dvě knihy od něj, jednu na tranzistorvé, druhou na lampové přijímače, ale úmyslně jsem prezentoval toho Michálka, protože je zaměřen především na naše rádia a je zaměřen především na naše rádia a jsou v něm dobře vysvětleny funkce obvodů, zatímco ty ostatní jsou zaměřeny na německé Geräty osazené Nazis-kovovými helmami. Tučka se přiznám, že neznám. Co se týká opravářských postupů, napsal jsem již, že doba se změnila.Osobně jsem nikdy necpal do potenciometrů brzdovou kapalinu, ani Diavu ne, neštípal jsem vývody vyměňovaných součástek nad plošným spojem, jak doporučoval pan Český, ani jsem nepájel vývody vf lanka za pomoci novoduru či acylpyrinu, jak doporučovali jiní. Co já vím, jaké prasárny se ještě dělaly....
Ke kvalitě výrobků Tesla bych chtěl říci všeobecně asi toto. V druhé polovině padesátých let nastalo jakési období renesance. Výrobci se pomalu začali oprošťovat od těžkopádných šasi s klíčovými elektronkami a "dogmatickým" jednotným osazením (netřeba snad vypisovat) a od ponuře vypadajicích skříní, prosadila se koncepce zapuštěné ozvučnice, podélné stupnice s otvory pro hřídelky hlasitosti a ladění, pod tím klávesový přepínač rozsahů, vše symetricky uspořádáno. Ze skříní se pak zmizely horní zakulacené hrany a černý nástřik vševh hran. Barevné tóny skříní přitom zesvětlely. Dalo by se říci, že skončilo období "film noir" a začalo období "bruselského" designu. Prvním nesmělým představitelem této vlny byl asi přijímač 521A Popular, i když měl ještě černou skříň a neměl tlačítkový přepínač. Naopak velkým krokem zpět bylo gramrádio Tábor II, které svojí obludností a zamračeností směle mohlo soutěžit o titul nejošklivějšího rádia světa. V kategorii univerzálů by to mohl být Accord 402U. To jsou však jen mé subjektivní dojmy. Nesporné však je, že potom následovala řada designově špičkových rádií a jejich klonů, jako 624A Chorál, 721A Festival, 625A Hymnus, 627A Variace, 805A Filharmonie, 532A Echo. Tato řada asi končí přijímačem 536A Teslaton. Všimněte si, že toto období "vzletu" končí v roce 1964, kdy byla výroba rádií delimitována do Bratislavy. Nechci, aby to kolegové ze Slovenska špatně pochopili, ale zkrátka byla zlikvidována konkurence, která i za socialismu panovala mezi závody Tesly Přelouč, Kolín a Bratislava. A likvidace konkurence vede vždy k poklesu kvality i šíře sortimentu. V následujících letech se na radiopříjímač přestávalo pohlížet jako na kus nábytku a začal to být jen přístroj, jehož vzhled se postupně technizoval.
V sedmdesátých a osmdesátých letech pak v běžné olbchoní síti nebylo k dostání snad vůbec nic, co by průměrného fajšmekra aspoň trchu uspokojlo. Neexistovaly vůbec přístroje, které by byly určeny k uspořádání do věže. Všechno mělo samorostlé rozměry, i když jsme žili v centrálně řízeném hospodářství. Závistivě jsme pokukovali po pultech v sousední NDR, kde byla nabídka přece jen nesrovnatelně širší. Koupit jsme si tam však nic nemohli, na přidělených 80 DDR Mark na den nestačilo. A i kdyby stačilo, tak tu byli nesmlouvaví němečtí celníci. Kdo tedy chtěl něco lepšího než nabízel socialistický maloobchod, musel si sehnat bony a jít do Tuzexu. Ale ani tam to nebylo jednoduché, to už je ovšem jiná kapitola.
.