Diskuzní fórum Elektro Bastlírny

Ve Filharmonii jsou repráky s magnety AlNiCo, to bys musel s tou feritkou párkrát po tom magnetu přejet, abys ji zmagnetoval tak, že přestane fungovat. Tři čtyři centimetry vzdálenosti s ní neudělají nic.

To je sice pravda, ale já jsem vzal poměr zbytkového mg pole repráků vůči signálu a "rozladění" feritky, i když velmi malému.

Ale to byla jen taková úvaha. Třeba v případě, že by to někdo vykradl a někdo tam osadil klasický repráky, což je sice prasečina, ale zvenku to není vidět.

Feritky v lampových přijímačích 50.-60. let (hranaté) byly z odlišného materiálu než pozdější s kruhovým průřezem natož drážkované. Vf vlastnosti nevalné, velké ztráty, parametry nejspíš nedohledatelné.

Ty první feritky nezvládaly frekvence nad asi 6 MHz, ale to nebyl problém jen Prametu. Až mnohem později se Rusové vytahovali, že umí feritky až do 30 MHz a v časopise Radio někdy kolem roku 1970 popisovali přijímač na VKV s dvojicí feritových antén do 74 MHz.
Pamatuju jen, že jsme koncem šedesátých let počítali vinutí na tyčku 10x10 koeficientem AL kolem 20nH/z². Asi to mělo něco společného s označením hmoty N2, ze které je lisovali. S cívkou uprostřed to bylo víc, ale posunutím cívky ke konci tyčky se indukčnost "posadila", kam bylo třeba.
Totiž jakýsi první minikatalog šumperských feritů vyšel až v RK 1/1971, obě stránky přikládám.

Nemůže náhodou degradovat "omáčka" kolem feritky, jako například kondenzátory?

I samotný ferit uvnitř trochu degraduje s časem, a říká se tomu desakomodace D. Změří se počáteční permeabilita µi₁ v čase t₁ od úplného odmagnetování a µi₂ v čase t₂ od úplného odmagnetování. Potom D = (µi₁ - µi₂)/µi₁ ·100%.
Vzduchová mezera magn. obvodu tento vliv potlačuje, takže u anténní tyčky se těžko projeví. Spíš tedy ta omáčka.

Můžou, například slíďáky stárnou dost ochotně, loupou se a ztrácí kapacitu. Asi nikoho nenapadlo, že by měly vydržet 60 let.

V nějakém feritovém katalogu, možná EPCOS, jsem se dočetl, že silné magnetické pole může nevratně změnit vlastnosti nikelnato zinečnatých feritů. To jsou ty s nízkou permeabilitou pro vysoké frekvence. Nic bližšího k tomu nepsali. Ani jak vážně to s tou nevratností myslí. Ale podle katalogů mají právě tyhle ferity hodně širokou hysterezní křivku, připomínající permanentní magnet. Při nulové intenzitě magnetického pole jde vnitřek hysterezní křivky málem od kladného k zápornému nasycení. Na rozdíl od manganato zinečnatých feritů. A na rozdíl od nich se také nepočítá s provozním sycením od dorazu k dorazu, protože to by při těch frekvencích ani moc nedávalo smysl.
Takže lze předpokládat, že permanentní zmagnetování až do podstatného snížení počáteční permeability je možné a nikelnato zinečnaté ferity se tedy zřejmě dodávají zásadně v odmagnetovaném stavu. Co to při podezření zkusit odmagnetovat třeba i trafopáječkou, ať už nahrubo přiblížením zboku, nebo jádro protáhnout nějakou speciální smyčkou?
Vedle běžných permanentních magnetů jsou některé nikelnato zinečnaté ferity nasycené už při zlomku jejich magnetické indukce. Takže zmagnetovat je může být nepříjemně snadné. Dokonce možná i při měření indukčnosti nevhodným měřidlem.
Předpokládám, že kdyby silné magnetické pole opravdu způsobilo něco trvalého a výrazného mimo hysterezní křivku, ani by tato nemohla být kompletně změřena a publikována pro bezvadný materiál. Možná něco mírou na úrovni desakomodace, ale vyvolaného zmagnetováním, by se stát mohlo.
Ta výše zmíněná desakomodace je objasněna v A Radiu 5/2010 (na str. 26), které mi teď nabídl Google, když jsem se o ni na ten podnět zajímal. U feritové antény asi významná není. Podle toho výkladu by v podstatě stačilo, aby se přijímač neslaďoval s právě vyrobenými ferity. Pokud se cokoliv s feritem znovu nastaví po desítkách let, už se to asi stárnutím nehne, ani kdyby to bylo na permeabilitě feritu závislé mnohem víc, než ta anténa.
U překročení Curiovy teploty předpokládám, a při tom bych rád ostal, že jde o změny zcela vratné při opětovném ochlazování. Ale překročení nějaké výrazně vyšší teploty ferit jistě nevratně změnit může (v minulosti jsem si k tomu poznamenal "většina feritů je stabilní do cca 600 st.C"). Nemyslím si, že ohřívání feritu například jeho střídavou magnetizací až ke ztrátě jeho feromagnetických vlastností by ho mohlo nevratně pozměnit. Možná v nějaké malé míře napoprvé, ale ne potom pokaždé o další kousek. To bych si snad představil spíš při nějakém obloukovém výboji a požáru ve vinutí. Nebo se mýlím?

Upraveno: Právě jsem se v A Radiu 2/2005 dočetl, že desakomodace nevyjadřuje změny permeability v čase po výrobě jádra, ale po jeho úplném odmagnetování. Mně to přijde věrohodnější. Ale věřte pak A Radiu. A popírá to některé moje dřívější úvahy zde.

Vrátím se k tomuto tématu. Prošly mi teď rukou dva Sputniky. Oba přijímače byly na DV a SV prakticky hluché, na SV v Praze jen impulz. KV normální. Feritka v nich je čtverhraná, cívky byly na svých místech zakápnuty asfaltem. Po jejich dost výrazném posunutí směrem od středu začaly oba rozsahy fungovat - tedy večer na SV více stanic včetně Maďarů, na DV Varšava. Chová se to tak, jako by se indukčnost dost výrazně zvětšila, což je proti tomu, co se zde diskutovalo. V mírnější verzi jsem něco podobného zaregistroval i u Jalty a Minoru, ale třeba u Akcenta už ne, tam naladění drží. Že by ty první materiály opravdu cestovaly? Kondenzátory za viníky nepovažuji, jednak slíďáky spíš kapacitu ztrácejí a hlavně by se to neprojevilo stejně na obou rozsazích u více kusů. Navíc po posunutí cívek prakticky seděl souběh. Oscilátorové cívky se skoro nehly, konce pásem jsou v toleranci.

Tak: konečně tu padlo, že oscilátory se nerozladily, stupnice se shodovaly.
V tom případě skutečně muselo dojít k nějaké změně indukčností na feritce.

Zaznamenal jsem kdysi případ ztráty citlivosti rádia bez feritky (tuším to byl Kriváň), ale přitom ručka, ačkoli mechanicky na dorazech souhlasila s konci stupnice, ukazovala na SV i DV "o pár stanic výše".
Cívky zalité, trimry zakápnuté, viditelně na to nikdo nesahal. Ztrátu citlivosti jsem přičítal vyšeptalým lampám.
Až jsem si všiml, že patní ložisko duálu má utržené zakápnutí lakem. Usoudil jsem, že desky rotoru nejsou přesně uprostřed mezi deskami statoru, a že tedy má větší kapacitu. Tak jsem to ložisko jemně přitáhl a našel místo, kde naladěná stanice odpovídala "ručce nejníž", tedy ukazující nejvíc metrů. To minimum odpovídá totiž správně seřízené poloze rotoru ve směru osy. Pak nastala ještě operace kontramatka, při dotahování se to zase rozjíždělo, to byla hodinařina. Ale povedlo se. Radio Luxembourg bylo na své značce, najednou byl i souběh a citlivost i bez výměny lamp.
Pitomá závada, ale půl dne na ni ruplo.