Diskuzní fórum Elektro Bastlírny

Náhodně jsem natrefil na informaci o použití červeno-růžového nitrocelulózového laku na pájených spojích v jednom videu na YouTubech. Původně jsem si myslel, že tento lak je ochrana před neoprávněným zásahem, něco jako záruční plomba, ale očividně to mělo jiný význam.

https://youtu.be/J-ivv6Dm51o?t=390

Video je v ruštině, o laku pán mluví jen uprostřed (6:30 - 9:10). Co je ve videu (jen nejrelevantnější části):

Knížka z roku 1967 (Сборка и монтаж радиоаппаратуры - Montáž a sestavování rádiotechniky) říká, že spoje se v některých továrnách po konečné kontrole zatřely průhledným barevným lakem - znamenalo to, že všechno je připojeno tam, kde to má být připojeno.
Tohle bohužel není to správné vysvětlení pro použití tohoto průhledného barevného laku na spojích, protože pán má ve videu osciloskop a má pomalované jen spoje montované v prostoru - na desce plošných spojů není zabarveno nic.

O skutečném významu lakování spojů mluví sovětská norma ГОСТ (GOST) 24715-81:

Pájené spoje, způsoby kontroly jakosti: pronikavými látkami - kapilární, barevný.

Jinými slovy, spoje se malovaly, aby se zjistila přítomnost neúplných (studených) spojů, které se volným okem dají jen velmi obtížně zjistit (pokud vůbec). Pokud nebyl spoj správně spájen, barva se do něj vpila a trhlina byla snadno pozorovatelná.

Potud video.

Vcelku to dává smysl, zvláště u přenosných přístrojů, ve kterých jsou spoje vystaveny nárazům a otřesům a studený nebo neúplný spoj typu „ve vzduchu“ se rozpadne dřív než na desce plošných spojů.

Ještě jsem našel další důvod použití tohoto průhledného barevného laku na pájených spojích.

Při prostorové montáži součástek, „ve vzduchu,“ je v pájených spojích mnohem větší riziko vzniku mikroskopických trhlin vlivem nárazů a vibrací, zvláště v přenosných přístrojích. Vzniklé trhliny pak atmosférickými vlivy oxidují a zvyšují odpor spoje, což postupně vede k nesprávné funkci nebo úplnému znefunkčnění přístroje.
Lak vytvoří na pájeném spoji elastický a nepronikavý film, který případné mikroskopické trhliny spoje ochrání před vniknutím korozivních prvků atmosféry a tudíž prodlouží životnost spoje a zvýší spolehlivost přístroje.

Tohle je z článku o zvláštním druhu nitrolaku z ruské Wikipedie, tomuhle laku říkají цапонлак (caponlak) - přímo z německého Zaponlack. Je tam i informace o kontrole studených nebo nepropájených spojů.

https://ru.wikipedia.org/wiki/Цапонлак

Výrobky Meopta (tedy - mohu soudit jen dle Meoclub 16 a novějších) byly šrouby a matice zakápnuty modrou barvou. Bylo to zajímavé, poněvadž v zesilovači (Vráble?) ty šroubky byly zakápnuté červenou.

Poslední, co mám (a jsem zapomněl připsat výše) k průhlednému laku na pájených spojích - z knih, které mám doma momentálně k dispozici, jsem našel informaci o laku jen v jediné knize - Příručka pro konstruktéry radioamatéry, Kamil Donát, vydalo SNTL Praha, 1961.

Na straně 290 se píše:

„Po spájení je vhodné přebytečnou kalafunu ze spájeného místa odstranit, a to buď odškrabáním, jestliže je na spoji kalafuny větší množství, nebo omytím lihem malým štětečkem. V některých případech se spájená místa po omytí potřou barevným acetonovým lakem. Tímto lakem se má neutralizovat účinek nejmenších stop kyselin a zplodin po pájení a zabránit okysličování spájeného místa.“

Takže důvody malování spojů jsou nakonec tři:

1. kontrola jakosti spojů - lak ukáže studené nebo nepropájené spoje
2. ochrana spojů před korozí, zábrana okysličování spájeného místa (a taky ochrana případných mikroskopických trhlin, vzniklých ve spoji časem vibracemi) - lak vytvoří vzduchotěsnou ochrannou vrstvu, která prodlouží životnost spoje
3. neutralizace zbytků kyselin a zplodin po pájení

Bazírovat na odstínu zajišťovací barvy součástek za socíku je podle mne dost mimo mísu. Uvědomte si způsob, jakým se za socíku vyrábělo. Nebyla žádná průběžná kontrola kvality, jako dnes a zakapávací barva byla vnitřní věc toho přístroje, se kterou by běžný uživatel vůbec neměl přijít do styku. Přes rok se vyrábělo svým tempem, podstatný byl počet vyrobených přístrojů označených za funkční a tudíž se mohly odvézt z podniku do distribuce. Když tehdy nějaká taková zakápovací barva došla, byla určitě nahražena čímkoliv, co bylo po ruce. A ještě horší to bylo ke konci roku, když se zjistilo, že aby všichni mohli dostat prémie a vánoční odměny, je třeba vyrobit a odvést jaksi poněkud víc než šlo vyrábět v běžném tempu. Takže se kolikrát vyrábělo i rychlostí až na doraz, co to šlo a nějaké drobné věci jak o zakapávání dílů kvůli fixaci nastavení se i klidně vynechávalo. Hlavně že ty kusy fyzicky existovaly, daly se do konce roku z podniku účetně odvést a jakžtakž fungují.
A na závěr přidávám další námět k získávání zakapávací barvy. A sice barva z lakových značkovacích fixů. Je to klasická rychleschnoucí barva, nevím, jestli na nitrocelulózovém základě nebo na nějakém, novějším. Ale dá se ředit či čistit acetonovým ředidlem, drží na skoro všem, i na většině plastů, přitom nedrží příliš moc a v jednom silnějším fixu za takových 80 Kč je jí dost. A přes psací hrot se dá na místo dávkovat i ve větším množství, takže zateče, zároveň v tom fixu vydrží roky a dá se třepáním - uvnitř je kulička, rozmíchat.