Tak jo, i když to podstatné jsem shrnul v předcházejícím příspěvku.
Při hledání, zda existuje nějaké potvrzené předpsané toleranční pole pro "domácí" Revoxy, jsem sice nepořídil, ale narazil jsem na
jednu diskusi o Revoxu B77-Mk-II, kde je to moc pěkně okomentováno, tak jsem si to dovolil přeložit (odkaz dávám kompletní):
S rozšiřováním kmitočtového rozsahu analogového magnetického záznamu (s vf předmagnetizací podle Braunmühla a Webera) také strmě přibývají problémy, které vedly a vedou k celé řadě nevyhnutelných kompromisů kvůli štěrbinovým ztrátám, zejména ve snímací hlavě. Tyto ztráty jsou dané fyzikálně a jednoduše zanedbat je nelze. Proto se štěrbiny snímacích, popř. univerzálních, hlav magnetofonů „širokopásmového“ typu (tj. ne jen do 15, ale do 20 kHz) ustálily na šířce mezery mezi 2 až 3 µm. To je optimální kompromis mezi
- horním mezním kmitočtem (šířka mezery musí být menší, než je vlnová délka nejvyšší zaznamenané frekvence),
- odstupem signálu od šumu (se zužováním štěrbiny klesá citlivost hlavy)
- požadavky na korekce kmitočtového průběhu (omezení vybuditelností pásku vysokými kmitočty a zvládnutelném chování hlav v celém pásmu),
- předmagnetizací (pro zachování principu vysokofrekvenční předmagnetizace musí být předmagnetizační kmitočet přibližně čtyřnásobkem až šestinásobkem horního mezního kmitočtu, přitom tento předmagnetizační kmitočet musí zvládat mazací a záznamová hlava).
Technicky celkem pochopitelná volba vysoké posuvné rychlosti pásku znamenala také jeho značnou spotřebu. To vedlo k bližšímu zjišťování, co to vlastně kolem nás kmitá nad 10 a nad 15 kHz, a jaký to má význam pro naše sluchové vnímání. Například akustická měření nad 10 kHz se dlouho neprováděla, protože mimo laboratorní podmínky nelze jinde vytvořit odpovídající zvukové pole; výsledek v uzavřených místnostech je vždy a stále produktem náhody (!).
Aneb: jak dnes můžeme pohlížet na mikrofon George Neumanna CM3 ("flašku") z roku 1928, čili 80 let starého typického výrobku své doby, pohledem přes "sotva lepší" U47?
VKV rozhlas s kmitočtovou modulací (dnes označovaný jako FM) byl od počátku koncipovaný pro kmitočtový rozsah omezený do 15 kHz, což se ukázalo jako výhodné a prozíravé rozhodnutí při zavádění multiplexní stereofonie, tam by jinak širší kmitočtový rozsah způsoboval problémy.
Řada lidí nevěří tomu, že vinylová LP deska má s kvartou mezi 15 a 20 kHz ještě větší problémy než magnetofon, o kmitočtech vyšších nemluvě.
Stavět mikrofony pro frekvence nad 20 kHz (průměr kapsle by měl být "malý" ve srovnání s nejvyšší přenášenou frekvencí, ale ne příliš malý, plocha membrány zejména u kondenzátorových mikrofonů je naopak žádoucí co největší kvůli citlivosti mikrofonu, potažmo odstupu signál/šum; zde také není moc prostoru k miniaturizaci) a trefit kompromis, to také není snadné.
Mikrofony se proto nevylepšují ani co do rozšíření kmitočtového rozsahu, velké membránové mikrofony se obecně stávají nemožnými a speciálních směrových charakteristik, jako kardioidy, nebo osmičky, se pro široké pásmo jen obtížně dosahuje.
Zvuková pohltivost vzduchu stoupá s druhou mocninou frekvence; vysoké frekvence jsou na větší vzdálenosti neúměrně zeslabeny. Úroveň absorpce vzduchu pro kmitočty nad 4 kHz v obytných místnostech dosahuje hodnoty absorpce stěn.
Na to přímo odkazuje 1000 let technologie hudebních nástrojů a hudebního vývoje (to jde přímo do hudební kompozice!), a proto profesionální muzikant s technickými znalostmi, (který také ví, jak ovládat páječku a měřicí zařízení) podporuje rozšiřování pracovního frekvenčního rozsahu u mediálních technologií s jistou dávkou opatrnosti. Problémy, které se objeví, bývají častěji mnohem větší, než úspěch takového opatření, zejména proto, že nám prostě chybí receptor pro frekvenční rozsah nad 20 kHz. To jak stárneme. Oni totiž i dobře slyšící 20letí lidé jsou v dnešní době vzácní. Prof. Johann-Nikolaus Matthes (přednosta Institutu pro zvukaře na berlínské univerzitě) mi před několika lety na semináři mistrů zvuku v Hannoveru řekl, že dnešní normální uchazeč o studium by před 15 lety byl rovnou poslán k ušnímu lékaři. Akustický smog se vyskytuje všude a odstup získáváme jen za cenu přeřvání, tedy zvyšováním výkonu akustických zařízení. Touto spirálou se ve velkém ničí sluchové schopnosti průměrné populace.
Z tohoto pohledu není důvod zpochybňovat a revidovat závěry výzkumů nasbírané za posledních 60 let.
Ale můžeme o tom vést bezbřehou diskusi.
Další příspěvky byly přímo k Revoxu, zde odpověď:
...nač Williho (Studera) lidé sáhli, a proč, o tom museli napřed důkladně popřemýšlet. A na důvody jejich rozhodnutí se můžete dodnes spolehnout. Rozhodně víc, než na současnou marketingovou lobby, která zde jde jen za prospěchem (vlastním, ovšem). Jako profesionálnímu zákazníkovi mi některé věci u Studera vadily, ale mnoho věcí ne; včetně těch řešení, která tam vývojáři uplatnili, a která byla a jsou zaznamenaná v technických datech katalogů a návodů k obsluze.
Počty prodaných kusů a dobrá pověst A77 a B77, které přetrvávají dodnes, jsou krásnou památkou na naše vlhké tužby. "Je to v pořádku?"
Hans Joachim
Následoval dotaz na jakýmsi technikem naměřené rezonanční vrcholy v basech, zde je odpověď:
Zvlnění v hloubkách, kterou popisuje váš technik, nemá nic společného s konstrukční vadou zařízení (ani nevhodná korekce frekvenční charakteristiky záznamu, ani snímání), ale spíše upozorňuje na dva problémy, které u magnetofonu zásadně existují:
Ty "rezonance" vznikají opásáním čela hlavy, čili pólových nástavců, a jsou v zásadě neodstranitelné. Jejich vrcholy (do plusu i do mínusu) se zvyšují s rostoucí rychlostí pásku, ale zejména vyděsí při měření, protože neznalý to u přístrojů Revox, tedy magnetofonů poloprofi třídy, používající rychlost 38,1 cm/s, nečeká. Od 19 cm/s směrem dolů se zvlnění charakteristiky v hloubkách způsobené délkou opásání čela postupně posouvají stále níže (vždy o oktávu na každou polovinu rychlosti pásku) na dolní konec pásma, který již analogový magnetofon obvykle nezpracuje, ve zvuku neruší a ztrácejí význam.
U B77 a rychlosti 76,2 je však to zvlnění už zásadní - jsou to "rezonance", které se periodicky opakují a zvlní snímací charakteristiku s amplitudou rostoucí směrem s nízkým kmitočtům. Při takové rychlosti posuvu už to zvlnění významněji zasáhne i do oblasti středních kmitočtů, proto může být ve výsledku někdy i slyšet. S tím by si poradil jedině další korekční obvod, ale jeho konstrukci teď nebudu rozebírat...
...Také je třeba vzít v úvahu chybu měření, která nevyhnutelně vzniká, ale ne kompenzovat ji hardwarem.
A už vůbec ne při záznamu, protože tento jev vzniká jen při snímání. Takový záznam by byl s jiným strojem slyšitelně nekompatibilní. Takže vaše rozhodnutí nenechat žádnou úpravu provést bylo moudré, i když bylo založeno na trochu jiných důvodech, než tvrdíte.
Skutečnost, že tyto relativně minimální odchylky lze kvantitativně přesně zaznamenat magnetofonem určeným pro amatéry, jasně demonstruje třídu analogového magnetického záznamu zvuku, do které sortiment magnetofonu Revox tradičně patří.
S vřelým pozdravem
Hans Joachim
Jak vidět, neřeší se to jen tady, ale i za Šumavou. Konečně - tam je daleko víc těch, kdo si mohli našetřit na Revoxe a ještě jim zbylo na auto, aniž by se museli rozhodovat, co potřebují víc.
