Diskuzní fórum Elektro Bastlírny

Známá japonská společnost Matsushita Electric Co, Ltd., která uspořádala v Praze za účasti Made in publicity výstavku svých špičkových exponátů (18. – 19. února t.r.), předvedla mj. i kazetový magnetofon, jenž nese typové označení „National RQ-206S“. Jak vsunutí, tak vynětí pásky se děje v kazetě „pop-up“, takže nedochází k přetržení či poškození pásky. Výměnu pásky je tedy možno provést v několika vteřinách.

Přístroj National RQ-206S je rovněž vybaven systémem Dual Power Matic, tj. dovoluje automatické přepínání ze sítě střídavého proudu na baterii. To znamená, že použití přístroje není vázáno na určité místo, ale že je možné i v přírodě, ve voze apod. Dálkové ovládání dovoluje manipulovat jednotlivými prvky, aniž lidská ruka se dotkne magnetofonu. Zcela samočinně se přístroj nastaví na optimální snímací intenzitu zvuku, zkreslení je podle údajů výrobce minimální........

https://svethospodarstvi.cz/archeo/novy ... .sznhp.box
Světové hospodářství, březen 1969

To byly doby.....

Maj tam pár nesmyslů v tom článku.
Za jedno je to kazeťák s mechanickým ovládáním, takže dálkový ovládání může bejt leda stopka na mikrofonu (která u podobných jednoduchých kazeťáků vypne napájení motorku nebo i celou elektroniku).
Za druhý je v technických údajích špatná rychlost. 1 7/8" není rozhodně 2,54 cm/s.
Za třetí je to klasickej kazeťák, takže kazeta CC, nikoli Pop-Up.
Za čtvrtý, automaticky nastavuje záznam, nikoli snímání...

ransom píše:Maj tam pár nesmyslů v tom článku...

My to víme, ale nezapomínej, že pro redaktora, stejně, jako pro naprostou většinu ostatních, v roce 1969 byly pojmy, jako kompaktní kazeta, relé přepínající napájení na síť, když se vidlice zapojila do sítě, nazvané nějakým superantikontramultiunikátním obchodním názvem, či záznamová automatika, něčím dosud neznámým. Zrovna tak údaj 1 7/8" byl napsaný tak, že tomu redaktor nerozuměl, a přepočítal jen tu jedničku. Naproti tomu rozměry nechal v palcích. Stejnosměrné mazání, i když předmagnetizace vysokofrekvenční, to byla koncepce opuštěná Teslou už někdy v roce 1965.
A záznamová automatika je v principu oprásknutá z obvodů AVC v rozhlasových přijímačích...
O neznalosti redaktora svědčí i to nadšení: už tehdy to byl kazeťák elektroakusticky podprůměrný a jeho vlastnosti silně nadhodnocené. Rozhodně nebyl vhodný k buzení zesilovače s lepší bednou, s kazetou nahranou na B60 se do tolerančního pole Tesly vešel jen v pásmu 150 Hz až 8 kHz s odřenýma ušima. O odstupu přes pásek ani nemluvit, i se zablokovanou automatikou to přes pásek nevylezlo přes 36 dB, prostě prospektové parametry se nesměly posuzovat podle evropských norem.
Přitom Tesla A3 naopak byla o třídu (možná dvě) v elektrických parametrech lepší, jen vlastnosti se musely uvádět podle daleko přísnější normy. Na papíře proto vítězil ten National.
Dlužno ovšem podotknout, že mechaniku měla řada RQ robustní, spolehlivou a téměř nezničitelnou, jen ta odstředivá regulace otáček motoru pracovala hůř, než v tehdy už sedm let starém Startu blahé paměti.

Já bych v tom nic nehledal, akorát tehdy pisálka na stánku asi trochu pohostili a ať o nich něco pochvalného napíše.

Proti dobovému textu nic. Jen škoda že na tom retro webu není pár slov na vysvětlení.

No je to ošklivější verze RQ203. Odstředivá regulace pracovala blbě, protože na rozdíl od Startu spínala rovnou celý proud do motorku, neměla žádný pomocný tranzistor. Ale ještě RQ203 měla střídavé mazání i předmagnetizaci. Paradoxně mnohem líp nahrávala než přehrávala, protože snímací zesilovač měl přenosovou charakteristiku uplně mimo, ta záznamová byla vcelku rozumná.
Ale ta funkce automatického přepínání síť/baterie dokázala neznalé překvapit i o mnoho let později

Na kazeťaky nedám dopustit
Tenhle je jak právě přinesený z krámu a vyndaný z krabice a na metalkách těžko rozeznat nahravku od zdroje cd.
První jsme doma meli v autě Hitachi a 2 kazety s Jamesem Lastem jsme hráli kolem dokola pak na do JVC Nivico.
Jo nostalgie...

Moc pekna masina

Ale už ,,moderná"... Ja som vyrastal na prenosných National, Sanyo, Sencor, Sony, A3... Skrátka prelom rokov 60"-70".
Ale o inom som chcel: Tá doba bola zábavná aj v tom, že niektorí výrobcovia (a nielen TESLA) radi udávali priamo na panely prístroja (často rádiopríjmače), koľko tranzistorov bazmek obsahuje.... Akoby platilo: Čím viac pruhov, tým viac Adidas....

U nás to bylo vcelku zbytečné, chtěls tranzistorák, nebo magneťák, moc sis vybírat nemohl. Ber, co je, nebo nech bejt. Ale tam, kde fungovala konkurence a na trhu byl výběr od několika výrobců, víc toho prodal ten, kdo udělal přístroj líbivější a napsal na něj víc tranzistorů, případně mu dal nějaké světové jméno a za něj Lux.
Zákazník, který požadoval konkrétní vlastnosti a zaručované parametry, tvořil poměrně nezajímavé procento. Na to se orientovaly jen některé firmy a nabízely přístroje bez zbytečných ozdůbek, zato v jiné cenové kategorii.

Tranzistory boli drahe, tak sa kazdy snazil ich pocet minimalizovat. Ked niekto pridal na zlepsenie nejaky navyse, tak sa tym musel pochvalit.

Už v 60. letech byly tranzistory levné, využitelné jako reklamní slogan. V US z té doby najdeš rádia (AM chrastítka typu náš Doris) třeba s 12 tranzistory - některé jsou paralelně, jiné jen jako dioda.
https://youtu.be/_wMt565Kh3I?si=MDjHKe67IZWqISJ7&t=97

Celý to vycházelo ještě z lampový tradice, kdy třílampovej přijímač byl kvalitnější než dvoulampovej audion a čtyřlampovka už byl superhet. Nebožtík děda mi vyprávěl historku, jak kdosi v předválečný době vymyslel lepší lampy, s lepší strmostí a zesílením - a aby "to prodal" publiku zvyklýmu na obdobnou kvalitu jen u vícelampovejch strojoven, musel na šasi napojit 3 další elektronky, kterým ale fungovalo jen žhavení - lidi byli spokojení, že rádio s tolika lampama kvalitně hrát musí a nikdo nepátral po skutečným důvodu.

To byla firma Lorenz, tam poprvé někoho napadlo, že se do jedné baňky dá nacpat víc systémů. Jeden prostor, jedno vaakuum, začalo to přidáním triody do magického oka, od roku 1940 se to jinak nedělalo (snad jen bateriový vykřičník DM70 tu triodu neměl). Dokonce se do baňky osazovaly i odpory a kondenzátory, v podstatě integrovaný obvod, který se dal jen těžko použít jinde, než v zapojení, pro které byl určený, přece jen byl počet vývodů omezený, čili byla omezená i variabilita osazení okolní bižuterií. V podstatě katalogové zapojení, jak to známe i z integráčů.
Jestli se některá z těchto lamp dostala do katalogů, netuším, byly příliš speciální.
Na tehdejší poměry byla životnost rok až půldruhého vynikající, nakonec bylo to pro armádu, kde se na to rychlé stárnutí často nestihlo přijít.
Naproti tomu jednoduché legendy třeba od Telefunkenů, jako RV12P2000, či RL2,4P2 byly a některé dodnes jsou prostě k neutahání.
Právě z těch pasivních součástek uvnitř se totiž nejdéle uvolňovaly molekuly plynů, které nestihl getr požrat. Dlouhodobě stabilní "tvrdé vaakuum" naráželo na tento fyzikální limit. Později se do sdružených lamp pustily firmy Mullard a Valvo a koncepci kompletního zapojení uvnitř brzy opustily - bylo to drahé, zákazník požadoval dlouhodobou spolehlivost za přijatelnou cenu a konstruktéři větší volnost při použití. Nakonec se to smrsklo na dva tři elektronkové systémy v baňce, tak, jak je známe z elektronkových zapojení spotřební elektroniky (různé EABC, ECC, ECH, ECF, ECL, DLL, EMM...).