Diskuzní fórum Elektro Bastlírny

Zdravím všechny.I když tuto věc možná budou znát málokteří z vás. Nejsem pamětníkem podobných přístrojů,spíš jsem vždy obdivoval konstrukce s elektronkami a tak se mi dostaly do sbírky mj. i bateriové přijímače Minor a 3101B.
Tyto přístoje jsou osazeny speciálními přímožhavenými elektronkami s velmi malou spotřebou-žhavicí napětí 1,4V při proudu 25mA, jen koncové mají 50 či 100mA dle typu. Nevíte někdo, proč je ANODA těchto lamp Z LESKLÉHO PLECHU? Všechny dnes běžně vyráběné elektronky mají anodu z plechu šedého, starší typy E, či televizní P nebo univerzální U zrovna tak. Bateriová řada D (např. DK96,DF96) a odpovídající řada Tesla (1H33,1F33,1AF33,1L33) mají anodu lesklou, zřejmě niklovou. Ale mám zde několik kusů 3L31 a některé mají anodu lesklou a jiné šedou. Zatím mi nikdo nedokázal odpovědět, proč tomu tak je. Mě zatím napadla dvě možná řešení.
1. Anody všech elektronek jsou niklové,tedy lesklé, a dodatečnou úpravou (oxidací) získávají šedý povrch. To se provádí kvůli lepšímu vyzařování tepla. Anodová ztráta bateriových elektronek je však velmi malá (desetiny wattu) a proto není třeba oxidaci anod provádět. Tyto elektronky skutečně při provozu nehřejí, jen mírně koncová při větším Ua, jinak vůbec.

2. Toto souvisí s nižším anodovým napětím (45-90V dle přístroje) oproti 250-300V u síťových přístrojů. Tedy jiný materiál anody je použit kvůli menšímu Ua.

Jiné řešení mě nenapadá. Nevíte někdo, jak to skutečně je?

Anodu většiny elektronek lze těžko chladit konvekčně, takže se využívá sálání. U těchto bateriových elektronek však jde o tak malou ztrátu, že černění anody nebylo nutné.

Asi to také souvisí se spotřebou getru na likvidací zbylých molekul plynů v baňce - v hladkém plechu se tolik molekul plynů neudrží. Tak proč si o to koledovat, když to s lesklým plechem má jinak stejné parametry?

Ale šly s nimi dělat věci... jen si to všechno pamatovat.

Díky za odpověď! Tak ono to opravdu souvisí s malou anodovou ztrátou těchto elektronek. Co všechno se s nimi dělalo nevím, ale dostal jsem před lety nějaké od kamaráda a neměl pro ně žádné využití. Na superhet jsem si netroufl (zvláště na výrobu MF) a poslech AM rádia mě ani netáhnul. Nakonec jsem si s nimi postavil ZÁZNĚJOVÝ HLEDAČ KOVOVÝCH PŘEDMĚTŮ-jakousi "minohledačku".
Okoukal jsem zapojení samokmitajícího směšovače z Minora. Souběžné přelaďování vstupu a oscilátoru, takže směšováním vznikal stále stejný MF kmitočet. Já jsem zapojil oscilátor s 1H33, oscilátorové vinutí na G1, zpětnovazební do G2/G4. Tento oscilátor jsem naladil natvrdo na 100kHz bez možnosti přeladění. Do G3 jsem přiváděl signál z druhého oscilátoru s triodově zapojenou 1F33. Indukčnost tohoto oscilátoru tvořila plošná hledací cívka. Byla navinutá do průstřihů papírového kotouče z krabice od bot. Indukčnost taková, aby spolu s paralelním ladicím kondenzátorem (hodnoty si už nepamatuji) oscilátor šel naladit na stejný kmitočet jako ten ve směšovači.
Pokud kmital oscilátor ve směšovači na 100kHz a tento na 101kHz, vznikal směšováním rozdílový kmitočet 1kHz, tedy slyšitelný signál, zázněj. Z anody 1H33 se to odebíralo přes LC člen zapojený jako dolní propust-ten měl za úkol odfiltrovat VF signály-tedy součtový kmitočet a vlastní signál oscilátoru. NF signál se vedl přes potenciometr, kterým se nastavovala optimální hlasitost, na další 1F33 jako NF stupeň a odsud do 4K vysokoohmových sluchátek přímo v anodě elektronky.
Po zapnutí se nejprve nalezla poloha ladicího kondentátoru, kdy byl kmitočet oscilátoru shodný se směšovačem-tedy ticho ve sluchátkách-a tato poloha se označila. Hledací cívka samozřejmě mimo dosah kovů. Pokud se to naladilo "o zázněj nad" ozval se ve sluchátkách tón. Při přiblížení hledací cívky ke kovovému předmětu (tedy zvýšení indukčnosti) kmitočet ve sluchátkách klesal-jak se frekvence hledacího oscilátoru blížila směšovači. Jakmile se kmitočty srovnaly, tón zcela ztichl. Při dalším přibližování se ozval tón a jeho kmitočet při dalším přiblížení ke kovu stoupal-jak se kmitočet oscilátoru vzdaloval směšovači.
Pokud se to naladilo "o zázněj pod" pak při nalezení kovu kmitočet ve sluchátkách pouze stoupal. Nebo to šlo nastavit "na ticho" a při nalezení kovu se ozval hluboký tón a při přiblížení kmitočet stále stoupal.
Přesný kmitočet oscilátorů nebyl kritický, jen to muselo jít naladit na shodný. Důležitá byla stabilita. Již jen "plandání kabelu" od hledací cívky způsobovalo takové změny kmitočtu, že se přístroj nedal používat. Vše muselo být pevně uchycené, i skříňka s elektronikou musela být na nosné tyči s hledací cívkou (staré hokejce).
Anodové napětí jsme zvolili 45V-pro tuto aplikaci to stačilo. Napětí dodalo pět sériově spojených 9V baterií. Na žhavení velký monočlánek. Ty z konce 80.let nic moc nevydržely. Ale dupalo to celkem slušně a pěkně jsme se s tím vyblbli. Jako kluci jsme takto "vyzbrojeni" vyrazili na zříceninu starého hradu s tím, že najdeme poklad... . Ze země jsme vykopali pár rezavých konzerv od paštiky . Vrcholem našeho hledání byl nalezený zasypaný malý poklop, pod kterým se objevil kamenný milník s vytesaným křížem-zřejmě triangulační bod. To bylo všechno. Ale pěkně jsme se s tím vyblbli. Přece jen, tahle elektronika má něco do sebe. Zapojení je velice názorné, přehledné...a výrobek je i pěkný na pohled. Jinak jsem slyšel o lepších borcích, kteří stavěli kromě přijímačů pro "Hon na lišku" i dálkové řízení modelů, včetně letadel. Ať žijí elektronky!

kj