Sluší se připomenout
Napsal: 07 pro 2014, 15:25
27 milionů rozhlasových přijímačů od kufříkových až po koncertní skříně
16 milionů přístrojů pro magnetický záznam zvuku
11 milionů černobílých televizních přijímačů
12 milionů televizních přijímačů pro příjem v barvě,
2 miliony videorekordérů...
Jen to dá dohromady 68 milionů vyrobených přístrojů prodaných po celém světě. Přístrojů sice ne vždy špičkových, přesto však akceptovatelných parametrů, spolehlivých, v solidní německé kvalitě i designu.
Ve výčtu chybí CD přehrávače, průmyslové kamery pro uzavřené TV okruhy (například ty na olympiádě v Mnichově), videokamery k přenosným rekordérům a kamkordéry, mikrofony, zesilovače, reproduktory, telefony a ústředny, vysílače, měřicí technika...
Obrovská čísla...
Do roku 1982 vzrostl počet zaměstnanců firmy na 31 500, o tři roky později se uvádí těsně pod 40 tisíc, i když parametry jejich výrobků se už nějakou dobu vzdalovaly od špičky, zejména celá produkce kazetových decků se snad ani neměla dostat na pulty, ale požadavky na hifi podle DIN 45 500 byly prostě tak mírné, že je splnil doslova každý model, ač kolem nich v kvalitě vedly jiné značky...
Firma začínala růst z malé navijárny v roce 1945 uprostřed ničeho, vždyť Německo bylo rozbombardované a zničené. Ano, uprostřed ničeho, ale ne z ničeho, předválečný materiál na výrobu transformátorů se podařilo uchránit před zničením i rozkradením, přesto to z dnešního pohledu byl chudý začátek...
Do roku 1983 dosáhla firma obratu 40 miliard DM, vyplatila 11 miliard marek na výplatách a 4,4 miliardy DM na sociálním pojištění, investovala 1,7 miliardy marek. Až do roku 1985 bez úvěru, jen za to, co si firma sama vydělala, naopak od roku 1958 poskytovala firemní banka úvěry i spolupracujícím podnikům.
Ta firma se původně jmenovala RVF Elektrotechnische Fabrik, teprve 7.7.1948 jí dal zakladatel své jméno. Tehdy bylo heslem firmy: "máme na výrobku zatím neznámou značku, proto musí být technicky o krok lepší a hlavně levnější, než konkurenční výrobky".
Tato značka smazala výsadu studií vlastnit přístroj pro magnetický záznam zvuku a dostala ho do domácností. Bohužel pro nás to ještě nějaký čas nic neznamenalo, to bylo tam, za železnou oponou, zbytek světa kupoval...
Zakladatel, vlastník a šéf firmy v jedné osobě, byl milovaný, proklínaný, chválený i pomlouvaný, jako každý jiný úspěšný podnikatel. Byl člověkem tvrdým, ale svým způsobem velkorysým, se stálým vědomím toho, že ty hodnoty mu vytvářejí zaměstnanci. O tom by mohly jako první vyprávět Ukrajinky totálně nasazené za války v jeho navijárně cívek a transformátorů, šéf se k nim prý vždy choval slušně a s úsměvem, a hlavně, i když jinde nebylo, prodal své výrobky za uhlí, to směnil za cigarety, ty za cement či něco jiného, a za to jim vždy sehnal chleba. Jinak ho určitě viděli vývojáři, ať už zaměstnaní přímo ve firmě nebo spolupracující zvenčí, příliš chvály podle nich nezasloužil.
Škoda, že už počátkem sedmdesátých let nějak ztratil nos na potřeby zákazníků a neviděl, no spíše nechtěl vidět, jak začínají svět válcovat Japonci. Dlouho to nechtěl vidět. Konečně nebyl sám, takových firem, které to neustály, bylo po světě ještě mnoho.
Připisuje se mu i výkřik "Za-sra-ní Japonci!", který měl vyrazit v Hannoveru na CeBitu v roce 1982, nejspíš jde však o vtip, hodnověrné svědectví, tím méně záznam, neexistují... a příliš pozdě začal razit heslo, že "kdo kupuje japonskou elektroniku, měl by si na ni také v Japonsku vydělávat".
Ano, byl to (od roku 1967 držitel čestného doktorátu) Max Grundig, který v dubnu 1984 předal firmu koncernu Philips a byl z ní nestydatě odejit. I Philips se jí pak v roce 1996 zbavil, ještě se objevilo několik pokusů zachránit, co se dá, konečně už stejně delší dobu šlo čím dál, tím častěji, o "brand", tedy jen o značku na krytu skrývajícím výrobek jiné firmy. To nebylo nic nového, kamkordéry i videa už nějakou dobu dělali u Macušity a opatřovali je značkou Grundig už v Japonsku, aby se stejný model kamery dal prodávat v Německu o 200 DM dráž, než s nápisem Panasonic.
Turecká firma Beko si pak počkala až do 14.4.2003, kdy firma Grundig, vlastně to, co z ní zbylo, ohlásila insolvenci a tím jí odpadla povinnost platit 200 milionů EUR do důchodových fondů. Teprve pak přišla z Istanbulu zpráva, že Beko je připravena jednat o převzetí... dál už to známe všichni.
Ještě, že se tohoto pádu firmy Velký Max nedožil, tohle by nepřežil docela určitě.
Mysleme si o něm, co kdo chceme, ale zásluhy člověka, který vybudoval bezesporu největší elektronické impérium v Evropě a v důsledku urychlil rozšíření audiovizuální techniky do domácností, mu upřít nemůžeme, jakkoli na naší straně železné opony se nás to dlouho nedotýkalo. Přinejmenším nám to budiž připomínkou, že v Evropě se dařilo.
Dr.H.C. Max Grundig zemřel v nemocnici v Baden Badenu v noci na 8. prosince 1989, právě před 25 lety.
16 milionů přístrojů pro magnetický záznam zvuku
11 milionů černobílých televizních přijímačů
12 milionů televizních přijímačů pro příjem v barvě,
2 miliony videorekordérů...
Jen to dá dohromady 68 milionů vyrobených přístrojů prodaných po celém světě. Přístrojů sice ne vždy špičkových, přesto však akceptovatelných parametrů, spolehlivých, v solidní německé kvalitě i designu.
Ve výčtu chybí CD přehrávače, průmyslové kamery pro uzavřené TV okruhy (například ty na olympiádě v Mnichově), videokamery k přenosným rekordérům a kamkordéry, mikrofony, zesilovače, reproduktory, telefony a ústředny, vysílače, měřicí technika...
Obrovská čísla...
Do roku 1982 vzrostl počet zaměstnanců firmy na 31 500, o tři roky později se uvádí těsně pod 40 tisíc, i když parametry jejich výrobků se už nějakou dobu vzdalovaly od špičky, zejména celá produkce kazetových decků se snad ani neměla dostat na pulty, ale požadavky na hifi podle DIN 45 500 byly prostě tak mírné, že je splnil doslova každý model, ač kolem nich v kvalitě vedly jiné značky...
Firma začínala růst z malé navijárny v roce 1945 uprostřed ničeho, vždyť Německo bylo rozbombardované a zničené. Ano, uprostřed ničeho, ale ne z ničeho, předválečný materiál na výrobu transformátorů se podařilo uchránit před zničením i rozkradením, přesto to z dnešního pohledu byl chudý začátek...
Do roku 1983 dosáhla firma obratu 40 miliard DM, vyplatila 11 miliard marek na výplatách a 4,4 miliardy DM na sociálním pojištění, investovala 1,7 miliardy marek. Až do roku 1985 bez úvěru, jen za to, co si firma sama vydělala, naopak od roku 1958 poskytovala firemní banka úvěry i spolupracujícím podnikům.
Ta firma se původně jmenovala RVF Elektrotechnische Fabrik, teprve 7.7.1948 jí dal zakladatel své jméno. Tehdy bylo heslem firmy: "máme na výrobku zatím neznámou značku, proto musí být technicky o krok lepší a hlavně levnější, než konkurenční výrobky".
Tato značka smazala výsadu studií vlastnit přístroj pro magnetický záznam zvuku a dostala ho do domácností. Bohužel pro nás to ještě nějaký čas nic neznamenalo, to bylo tam, za železnou oponou, zbytek světa kupoval...
Zakladatel, vlastník a šéf firmy v jedné osobě, byl milovaný, proklínaný, chválený i pomlouvaný, jako každý jiný úspěšný podnikatel. Byl člověkem tvrdým, ale svým způsobem velkorysým, se stálým vědomím toho, že ty hodnoty mu vytvářejí zaměstnanci. O tom by mohly jako první vyprávět Ukrajinky totálně nasazené za války v jeho navijárně cívek a transformátorů, šéf se k nim prý vždy choval slušně a s úsměvem, a hlavně, i když jinde nebylo, prodal své výrobky za uhlí, to směnil za cigarety, ty za cement či něco jiného, a za to jim vždy sehnal chleba. Jinak ho určitě viděli vývojáři, ať už zaměstnaní přímo ve firmě nebo spolupracující zvenčí, příliš chvály podle nich nezasloužil.
Škoda, že už počátkem sedmdesátých let nějak ztratil nos na potřeby zákazníků a neviděl, no spíše nechtěl vidět, jak začínají svět válcovat Japonci. Dlouho to nechtěl vidět. Konečně nebyl sám, takových firem, které to neustály, bylo po světě ještě mnoho.
Připisuje se mu i výkřik "Za-sra-ní Japonci!", který měl vyrazit v Hannoveru na CeBitu v roce 1982, nejspíš jde však o vtip, hodnověrné svědectví, tím méně záznam, neexistují... a příliš pozdě začal razit heslo, že "kdo kupuje japonskou elektroniku, měl by si na ni také v Japonsku vydělávat".
Ano, byl to (od roku 1967 držitel čestného doktorátu) Max Grundig, který v dubnu 1984 předal firmu koncernu Philips a byl z ní nestydatě odejit. I Philips se jí pak v roce 1996 zbavil, ještě se objevilo několik pokusů zachránit, co se dá, konečně už stejně delší dobu šlo čím dál, tím častěji, o "brand", tedy jen o značku na krytu skrývajícím výrobek jiné firmy. To nebylo nic nového, kamkordéry i videa už nějakou dobu dělali u Macušity a opatřovali je značkou Grundig už v Japonsku, aby se stejný model kamery dal prodávat v Německu o 200 DM dráž, než s nápisem Panasonic.
Turecká firma Beko si pak počkala až do 14.4.2003, kdy firma Grundig, vlastně to, co z ní zbylo, ohlásila insolvenci a tím jí odpadla povinnost platit 200 milionů EUR do důchodových fondů. Teprve pak přišla z Istanbulu zpráva, že Beko je připravena jednat o převzetí... dál už to známe všichni.
Ještě, že se tohoto pádu firmy Velký Max nedožil, tohle by nepřežil docela určitě.
Mysleme si o něm, co kdo chceme, ale zásluhy člověka, který vybudoval bezesporu největší elektronické impérium v Evropě a v důsledku urychlil rozšíření audiovizuální techniky do domácností, mu upřít nemůžeme, jakkoli na naší straně železné opony se nás to dlouho nedotýkalo. Přinejmenším nám to budiž připomínkou, že v Evropě se dařilo.
Dr.H.C. Max Grundig zemřel v nemocnici v Baden Badenu v noci na 8. prosince 1989, právě před 25 lety.
