Já, starý zkušený kozák vidím jak na zapojení Sunnu, tak v zapojení ASO500 /ideové schéma a vysvětlení funkce viz "AUJ635"/ dva a dva, případně pouze dva výkonové tranzistory shodné vodivosti, zapojené se společným emitorem a z hlediska napájení v sérii.
V zapojení Sunnu je to totéž, jen můstek a protože zátěž není proti zemi, šlo využít jednoduché asymetrické napájení.
Jiným civilizovaným způsobem /trafo za něj nepokládám/ tenkrát totiž nebylo možné získat výstupní výkon do standardních impedancí větší, než jaký dovolovalo Uceo tehdejších tranzistorů. U 2N3055 kteréhokoli výrobce je to tedy max. 60V. Paralelní řazení sice bylo teoreticky možné, ale umožňovalo získat vyšší výkon jen do nestandardních zátěží /2 ohmy a méně/. Ale obrovskou výhodou těchto zapojení byl velmi malý odpor Rbe, tvořený nízkým ss odporem sekundárního vinutí budicího transformátoru. Tím totiž značně vzrůstala napěťová odolnost přechodů C-E koncových tranzistorů, zčásti to zlepšilo i jejich teplotní stabilitu, ale ne mnoho a jen za předpokladu, že pracovaly ve tvrdé třídě B, jako v zapojení Sunn.
Proto nezřídka lze potkat i velmi stará zapojení zesilovačů s 2N3055 a inverzí budicím trafem, které jsou napájeny napětím i přes 90V a poměrně spolehlivě fungují do doby, než 2N3055 zestárnou a Uceo jim o něco klesne.
Přesně takto a s využitím zmíněného efektu je zapojen například československý koncový zesilovač TW200 Stereo, malosériově vyráběný svazarmovským HiFi Servisem Praha. Je zde v každém kanálu použita dvojice vybíraných 2N3055 RCA /díky Vašku/, je inverzně buzena transformátorem s nízkým ss odporem sekundárů, napájena jmenovitým napětím 115V /při 220V v síti/ a odevzdává do zátěže 8 ohmů výkon 100W. Tenhle zesilovač měl díky tomuto "hraničnímu" použití 2N3055 a bez delších zkušeností s nimi ještě jiné mouchy, ale o tom až jindy a jinde.
U germaniových výkonových tranzistorů, pracujících ve dvojčinných zapojeních výkonových zesilovačů byl nízký Rbe doslova životní nutností, jinak nebylo vůbec možno dosáhnout jak jejich rozumné teplotní stability /i tak dost mizerné/, tak dosáhnout katalogového Uceo i rozumně nízkého Iceo/Icbo při vyšších teplotách. Na tuto mizernou vlastnost Ge výkonových tranzistorů bohužel vždy "dojely" např. zesilovače TW100G, určené přímo pro muzikanty. Tam se v začátcích bigbítu v ČSSR dalo už předem předpokládat, že poběží buď na plný výkon, nebo spíše trvale v limitaci, ve vedru koncertních sálů a samy tedy budou horké jako kamna.
Většina vyrobených exemplářů to také potvrdila - koncové 6NU74, pracující navíc do zátěže 2 ohmy, se protavily někdy už po několika desítkách minut. Jediné řešení, jak tomu zabránit, bylo stáhnout drátové trimry klidových proudů zcela na nulu. Zesilovač sice ohavně zkresloval, ale to u bigbítu nebylo až tolik důležité, hlavně ale neodešel. Než se na to přišlo, tak "zařvala" spousta tehdy velmi drahých 50W Ge výkoňáků.
U křemíkových tranzistorů je nízký Rbe taktéž výhodou - nikoli už tolik pro teplotní stabilitu, ale pro jejich rychlejší odbuzení a napěťovou odolnost, jak již bylo zmíněno.
Předpětí bází je vytvářeno v Sunnu primitivním, dle mne měkkým a teplotně nestabilizovaným děličem v bázi. V případě ASO500 si s teplotní stabilizací sice v Tesle vyhráli, ale jak dokazuje praxe, téměř k ničemu to nebylo.
Bázový dělič u ASO500 je sice tvrdý jako Baťův modrý beton v mrakoši, dva 15W odpory pro napájení bázových děličů tam topí jako o život, dělič sám je dokonce teplotně kompenzovaný termistorem a stabilizovaný diodou, oba připevněné téměř na klobouku KD503 - ale napětí Uak jedné křemíkové diody KY701 na "pootevření" přechodu E-B a vytvoření jistého, malého klidového proudu bohužel nestačí.
Možná, že u starších exemplářů KD503, zřejmě s nižším Ube z doby vývoje toho zapojení to stačit mohlo, ale jak ukázala dlouholetá postupná praxe s nimi a i mnohá měření, tak u drtivé většiny později vyráběných křemíkových výkonových tranzistorů řady KD50x to nestačilo. Koncové tranzistory i v tomto složitějším zapojení podle ASO500 byly i zahřáté bohužel pořád uzavřené /resp. těsně pod hranicí pootevření přechodu Ube, scházelo tam přibližně 200mV/ a koncové stupně i s perfektně spárovanými koncovými tranzistory ošklivě zkreslovaly.
My, staří kozáci mimo jiné mnohé víme, že pokud měly být koncové tranzistory zapojeny se společným kolektorem /tedy s napěťovým ziskem, menším než 1 a 100% nfb/, tak by budicí zesilovač musel dodat napětí ještě o něco větší, nežli je požadované výstupní napětí pro jednu polovinu můstku.
V případě ASO500 by to tedy bylo o něco více, než je požadovaných cca 18V rms na výstupu, tedy v uzlu sériově spojených SE stupňů.
Budicí zesilovač by musel být tedy napájen ještě vyšším napětím, než samotný koncový stupeň, musel by nutně být dvojčinný, pokud možno s malým zkreslením i při velkých amplitudách a obsahovat tranzistory s poměrně vysokým Uceo, které v dotyčné době byly velmi těžko dosažitelné /a téměř vůbec v obou vodivostích/.
Syrone, nic ve zlém
, ale než se do opravování starých kozáků pustíš, měl bys mít základní zapojení dvojčinných koncových stupňů různých variant včetně můstků aspoň teoreticky nastudovány, když už jsi s nimi neměl možnost pracovat. Starší literatury, kde se tato archaická zapojení dají najít, je myslím pořád dost. Mělo by to být i v Čermákovi, jmenuje se to "Návrh a konstrukce nízkofrekvenčních tranzistorových zesilovačů" a dozajista to bude principiálně i ve Stachovi "Výkonové tranzistory v nízkofrekvenčních obvodech". Obě jsou to pro začátečníky velmi užitečné publikace
