Diskuzní fórum Elektro Bastlírny

Jsem musel po velmi dlouhé době opět vytáhnout papiňák. Mám rád vývar z hovězích žeber, jen ty krávy nám nějak tvrdnou. Tak to nechám 3 hodiny volně na vývar a pak to maso dorazím v tlaku.

Moje máti se strašně bála papiňáku. Děda měl nějakej z NSR, ten měl dokonce píšťalku. Jak začala pískat, moje máti mě i s nočníkem sbalila a utekla před dům.

Taky se papiňák nesměl chladit, protože syčel. Opět úprk.

Nesměl se ani přidat výkon na plotně, i když podle vzorce pV/T se prostě musí přitopit, aby poměr p/T zůstal konstatní.

Co na to říkají teoretikové?

Teoreticky k tomu nic nemám, ale prakticky si pamatuju, že jsme doma měli papiňák z Maďarska, hliníkový, taky s píšťalkou.
A ještě tam byl navíc pojistný kuličkový ventil.
Máti se ho taky trochu bála, ale naštěstí to probíhalo tak, že nás nepouštěla do kuchyně a pořád nadzvedávala píšťalku vidličkou, tím odpouštěla tlak (a vlastně tím způsobovala to, že se to vařilo stejně dlouho jak v normálním hrnci).
Po revoluci papiňák hned letěl, protože se začalo mluvit o škodlivosti hliníku při styku s potravinami.
Letělo toho vlastně víc - pískáček na ohřívání mlíka, pařáček na ohřívání knedlí, hliníkové příbory apod.

Pamatam si, ze tam bola nejaka poistka - diera vo veku a v nej tenky pliesok.

No, a zůstaly jen hliníkový sudy na pivo. Těm to ještě chíli trvalo, než skončily.

ZdenekHQ píše:Nesměl se ani přidat výkon na plotně, i když podle vzorce pV/T se prostě musí přitopit, aby poměr p/T zůstal konstatní.

Νějak nerozumím, co tím chceš říct. Pokud se pod papiňákem topí tolik, že začne odpouštět páru, tak pak další přitápění má za následek jen větší množství odpouštěné páry. Tlak i teplota uvnitř už se tím prakticky nezmění.

Pojistka byl kov s nízkou teplotou tavení. Takové malé placaté kolečko o průměru kolem 6mm. Kdysi jsem si jich několik koupil na pájení bezvývodových kondenzátorů. Ale už si nepamatuju, jestli to s nimi šlo nebo ne. Sehnal jsem pak pájku k tomu určenou.

Pokud to bylo Pavle tak, jak píšeš, byl využit stejný princip jako u parních kotlů (viz olovník).
Ale já mám fakt zafixováno to, že tam byla kulička, která byla přitlačována pružinkou.
Ale určitě se nebudu hádat, je to moc dlouho a já popletu i mladší věci

Nebožka bábinka měla jeden z prvních tuzemskejch, ze Sfinxu Budějovice, smaltovanej, tmavě zelenej, s bakelitovým "knoflíkem" na vršku šroubovacího tlakovýho ventilku. Pískání páry bylo způsobený tím, že ten ventilek měl napříč vyvrtanou díru a když se nadzvednul, pára nalítávala na ostrou hranu příčný díry a tím pískala. Víkose zavíralo pootočením o 90°, bylo mírně eliptický a k těsnění se zevnitř přitlačovalo napružením pásku oceli k rukojeti hrnce, kde se nakonci přetáhnul ocelovej třmínek přes takovej zobák, učuněnej na samým konci rukojeti. Prostě klasika komančérskej pětilitrák.

Co ovšem bábinku hrozně stolicovalo byl fakt, že (jak ona tvrdila), tím výronem páry z otevřenýho ventilku jí z vařený polívky vždycky "utekla všecka chuť". Bábinka k smrti milovala polívku z morkovejch kostí, ke kterým do papiňáku naflákala všecku možnou kořenovou zeleninu a hlavně "zelený maggi" neboli nať libečku, petržele jak kořenový, tak kadeřavý a celeru. No jasně že když to všecko převařila při vyšší teplotě pod tlakem, z nati a zeleniny měla zelenou patlaninu bez chuti a bez zápachu, jenže nikdy nebrala vážně naše námitky, že tyhle přísady se pod tlakem vařit nemají. Prostě pod tlakem se to mělo všecko uvolnit do vývaru a hlavně zůstat v hrnci, což ovšem útěk páry podle bábrle znemožnil.

Takže milá bábrdle se rozhodla tomu otevírání ventilku učunit přítrž. I vzala takovou příhodnou středně velkou vařečku a když milej papiňák začal tlakovat, položila ji tou ploškou na kuličku ventilku a dříkem držátka na horní plochu toho držadle. Vlastně tak přitížila ten ventilek a dosáhla ještě vyššího pracovního tlaku, než na jakej byl papiňák navrženej tou vlastní váhou samotnýho vršku ventilu. A docela dloho jí takový přetěžování papiňáku beztrestně procházelo ...

Ano, pod držadlem sice byla tlaková "průstřelová" pojistka podobě asi 8mm velkýho plíšku z měkkýho kovu, ale asi ji bábinka měla ucpanou nebo kýho vejra, prostě jednou tu svoji osvědčenou vařečku někde zapomněla nebo co - a položila na ventilek jinou, větší. A vařila samozřejmě polívku z kostí se vší tou zeleninou, kterou ona milovala a my její vnoučata tak srdečně nenáviděli (protože nám jí samozřejmě vždycky do talíře navalila vrchovatě a nutila nás ji sníst s ujišťováním jak je takovej rozplizlej blívajz zdravej). Zavřela papiňák, natlakovala ho a na ventilek položila tu JINOU vařečku, načež si odešla z kuchyňky na zahrádku ještě něco zařídit. K návratu dovnitř ji přiměla až hlasitá rána následovaná strašným sykotem - papiňák jako takovej naštěstí vydržel, ale vystřelila ta obvodová těsnicí guma pod víkem (ten tlak, na kterej hrnec vyhnalo to ještě větší přitížení provozního ventilu byl asi výrazně vyšší než kdykoliv předtím) - a obsah hrnce, přehřátej na nevím kolik °C nad bod varu se při poklesu tlaku bleskově zplynil a vyrazil vzniklou mezerou ven - a s sebou samozřejmě bral všecko co v hrnci bylo a co pod tím tlakem prošlo mezerou mezi hrncem a víkem ... neboli s výjimkou samotnejch kostí prakticky VŠECKO - voda, tuk, morek z těch kostí, rozvařená zelenina i všecky ty nejrůžnější natě, všecko se ocitlo ve stavu beztížnýho letu směrem na stěny a strop ...

A když říkám všechno, opravdu myslím VŠECHNO - po bleskovým odtažení zbytku papiňáku s vyhřezlým obvodovým těsněním z plotny v něm zbejvaly možná 2 deci nějaký zbytkový kapaliny, šplouchající po dně mezi zbytkem kostí ... zatímco kuchyň byl VYMALOVANÁ. Smrdělo to tam tím zeleninovým humusem hnusem snad ještě rok, přestože nebožtík táta zkoušel všechno možný, aby ty stěny od siderightu umyl a znovu vymaloval, dokonce si na to z depa (dělal mašinfíru u ČSD) donesl z baterkárny vylitej starej louh z louhovejch baterek, h0vn0 platný, kuchyňka se nedala vymalovat, bo stěny i strop mastný jak řeznická zástěra, nakonec to vyřešil natřením všeho latexem, bo nic jinýho na tu omítku nacucanou vývarem nechytalo ...

Michal22 píše:Teoreticky k tomu nic nemám, ale prakticky si pamatuju, že jsme doma měli papiňák z Maďarska, hliníkový, taky s píšťalkou.
A ještě tam byl navíc pojistný kuličkový ventil.
Máti se ho taky trochu bála...

Tento priebeh udalostí si pamätám aj ja. Papiňák kúpený v auguste 1968 počas pobytu pri Balatone, doma prvý pokus varenia, strach mamy - evakuácia mňa (4 roky) a brata (12 rokov) do vedľajšej izby... Po hodine vypustenie oboch do celého bytu - prvé varenie sa podarilo. Pri druhom varení sa manévre ochrany potomstva (čiže mňa a bráchu) už nekonali, Chyba! Pri varení (neviem čoho) píšťala začala tancovať, krúžiť, potom vzlietla. Mama, neviem prečo, (mal som iba 4!...) začala zápasiť s pokrievkou, asi aby zabránila totálnej detonácií, čo sa jej logicky vzaté, nepodarilo... Malovala sa kuchyňa a papinák bol na väčnosť odložený....

Máme doma dva nerezový 3 a 5 litrů s akutermickým dnem a jsou dennodenně aspoň jeden v permanenci. Polívka se u nás ani v ničem jiným nevaří. Je to už ten moderní typ s malejma uchama a příčkou přes vrch a točítkem. Hliníkáč s tou zavírací 30 cm pákou pod držadlem jsme měli kdysi taky.
Pojišťovák je silikonovej klínek, kterej při zacpání regulačního odfuku vystřelí ven. Normálně jde zastrčit po srsti zpět. Teplotní pojistku to žádnou nemá.

Doma máme papiňák už asi pátej, aktuálně od firmy začínající na Tes****, jsou to 2 různě vysoký hrnce v sadě s jednou poklicí, tlakovej ventil nastavitelnej podle druhu vařenýho materiálu - a taky je v permanenci...

Taky máme tuto sadu, asi už od roku 2009 a poklice začíná po letech blbnout- z bočního výfuku uniká víc páry, než by mělo. O opravu jsem se zatím nepokoušel.

Maďarské papiňáky se jmenovaly "Kukta" a existovaly ve více provedeních. Babička mívala verzi s dvouramenným uchycením poklice za bakelitová ucha nádoby. Ta s věkem popraskala a nádobu už nešlo uzavřít. Druhé provedení má poklici uchycenu na jedno rameno a vše je kovové, takže vydrželo dodnes. Další věc, která odchází, jsou stará těsnění pokličky. Píšťala na nich nebyla, klobouček, který se točil nebo poskakoval.

elektrosvit píše:Maďarské papiňáky se jmenovaly "Kukta" a existovaly ve více provedeních. Babička mívala verzi s dvouramenným uchycením poklice za bakelitová ucha nádoby. Ta s věkem popraskala a nádobu už nešlo uzavřít.

Rodicia maju toto tiez, tusim dve - mensiu a vacsiu. Myslim, ze to este drzi, kedze to este nevyhodili. Pouziva sa to tak raz rocne, ak vobec

Babka mala tu jednoramennu kovovu a stale zhanala tie poistky. Kto vie, co s tym robila...my sme ich tusim nemenili nikdy.

My jsme měli s těmi bakelitovými uchy, nikdy s tím problém nebyl.
A píšťalka tam byla, nerezová, dva nebo tři otvory.
Těsnění se dalo koupit v Brně v Domácích potřebách (buď Masarykova nebo Vichr).

Pozeram, ze u nas sa na to da kupit vsetko
http://www.kuchta.jecool.net/