Teslův transformátor pro přístroj Dr. Lachovského

[jade]

Tak jsem si vytvoříl přípravek na vyhledání rezonančního kmitočtu TC (viz obrázek) a za pomoci osciloskopu se pokusil najít rezonanční kmitočet obou sekundárů (jeden buzený primárem, druhý, umístěný opodál v ose, jako pasivní rezonátor, oba úplně stejné, pro účely měření použit každý zvláš't) a primáru.
Nejdříve vypočítané parametry: oba sekundáry (pokud se tak dají nazývat) by každý měl rezonovat na cca 640kHz, primár na 630kHz.
Praxe ukázala určité nejednoznačnosti.
Pasivní "sekundár" vykazuje maximální amplitudu při 1,6µs a slabou reakci při 2,3µs. V tomto případě je při měření vše ostatní odpojeno a odnešeno pryč.

"Aktivní" sekundár, s nasazenou,ale odpojenou primární cívkou má silné zvýšení amplitudy při 2,3µs a výše ani níže už níc (možná nad 640kHz, ale tam už oscilátorek nedosáhne).
Měření primární rezonance (cívka je nasazená na sekundáru):
Měření je připraveno následujícím způsobem: oscilátor je připojen paralelně k rezonančnímu obvodu, jiskřiště přemostěno, napájecí trafa odpojena.
Uzemnění (na ústřední topení) je připojeno jak k primáru, tak k sekundáru, jako za provozu.
Osciloskop připojen na uzemnění a druhý drát sondy "pohozen" poblíž středu sekundární cívky.
výsledky jsou nejisté, silná reakce při cca 2µs, velmi slabá na 1,6µs. Indikováno jak pohasnutím LEDek na přípravku, tak vzrůstem amplitudy na osciloskopu.

Nechápu, kde se tam bere těch 435kHz a proč dává silnější reakci, než vypočítaných 625kHz

P.S.: Asi mi na to nikdo neodpoví, to se dá čekat. Snad někdo ze zkušených "Teslařů"? Budu doufat

[jade]

Nevím, jestli má cenu sem psát, ale snad kdyby někoho moje poznatky zajímaly...
Došlo mi, že zabývat se rezonanční frekvencí sekundární cívky a zcela shodné cívky rezonátoru každé zvlášť nemá smysl, protože obě cívky, umístěné v ose, tvoří nedílnou soustavu s rezonanční frekvencí závislou na vzdálenosti obou cívek od sebe a tím pádem odlišnou od základní frekvence každé z obou cívek jednotlivě.
Při ladění tedy postupuji tak, že odhadnu zhruba F0 primáru a poté, za provozu, posunuji cívku rezonátoru proti sekundární cívce. V okamžiku, kdy se doutnavka, umístěná poblíž živého konce rezonátoru rozsvítí a z konce sekundáru vyšlehne korona, je naladěno. Pokud mi vzdálenost mezi cívkami nevyhovuje (např. nevejde se mezi ně stojan s biologickým vzorkem), upravím ladění primáru a celou akci opakuji.

Co se týče jiskřiště, používám rotační asynchronní s wolframovými elektrodami.
Nejprve jsem zkoušel elektrody s obsahem thoria, kdy k provozu postačovalo napětí jednoho MOTu, což je 2200V. Radioaktivnímu prvku jsem se ale chtěl raději vyhnout a proto jsem vyměníl "červené" elektrody za fialové bez thoria (E3), kdy ale už bylo potřeba napětí dvou MOTů, cca 4400V. Teď mám dilema, jestli raději poslouchat hlučně práskající jiskřiště se "zdravými" elektrodami, nebo raději tiše bzučící, ale radioaktivní.
Zase tak jedovaté by asi neměly být, když je používají svářeči? (ten náš v práci nechce o červených elektrodách ani slyšet)

[jade]

Tak jsem po letech zjistil, proč přístroj po krátké chvíli po úspěšném spuštění přestal pracovat.
Začal jsem sestavu přístroje Lakhovského rozebírat a při té příležitosti odhalil uvnitř trubky sekundáru dlouhý fous drátku, který borec v navijárně ponechal nezkrácený, jen ho prostě nastrkal dovnitř té novodurové trubky. Po krátkém provozu se konec drátku propálil novodurem a zkratoval tak cívku, což ale zvenku nebylo vidět!
Navíc se to neprojevilo při proměřování nízkým napětím.
Na koncích trubky jsou nasazeny zátky, takže tam není vidět ani přes čela.
Nakopal bych si, že mě nenapadlo zkontrolovat vnitřek cívek!
Holt tak to končí, když člověk přenechá práci raději "odborníkům"...