Járo, sorry. Akomodaci jsem napsal nesprávně. Měl jsem na mysli roztahování a zmenšování velikosti otvoru v zorničce v závislosti na dopadajícím množství světla. Se zaostřováním čočky to nesouvisí. Jedině v tom, že zornička je vlastně dírková komora, a čím menší průměr, tím lépe se zaostřuje, zvyšuje se hloubka ostrosti. Dírková komora působí při zobrazování podobně jako čočka spojka. Ale zornička není schopna reagovat tak rychle, aby dokázala sledovat prudké změny černé, tmy, a následně plného jasu, bílé. Mozek bych do vypalování sítnice netahal. A přetížení sítnice,"nablikání do očí", poznáš určitě. Bolest, pocit, žemáš písek v očích. Při velkém a dlouhodobém přetěžování sítnice můžeš oslepnout nebo si poškodit zrak. A mozek s tím nic nenadělá, i když dokáže korigovat i velké rozdíly,
Myslel jsem, že už sem nebudu psát, ale musel jsem teagovat. Ano, přiznávám, že ta akomodace byla chyba. Nějak rychle zapomínám, buď jsou tobléta nebo ty uhlovodíky, kterými mně zaměstnavatel zničil zdraví.
jak prodloužit životnost nové historické obrazovky?
Moderátor: Moderátoři
Zornička je spíš variabilní clona než dírková komora, dírková komora by byla celé oko bez čočky se zorničkou velmi staženou do velkého poměru mezi průměrem a vzdáleností sítnice.
Na pomalý nárůst kontrastu oko reaguje fyziologickou změnou citlivosti sítnice, přesto je vnímatelný rozsah jasů daleko před kontrastem (bitovou hloubkou) obvyklých zobrazovacích zařízení. Rychlé změny jasu (blikání) stimulujou mozek, zvlášť za rytmického doprovodu zvuků, až ke schopnosti spouštět epilepsie (stroboskopy a tuctuc jakožto výdobytek tzv. vyspělé tzv. civilizace).
Tu dírkovou komoru z patrně léčebných důvodů jsem před mnoha lety viděl, jeden kluk nosil dočasně brýle s kovovými výplněmi s tenkou dírkou v osách zorniček, taková varianta sněžných brýlí. Zřejmě jako opatření po nějaké oční operaci, nevím.
Na pomalý nárůst kontrastu oko reaguje fyziologickou změnou citlivosti sítnice, přesto je vnímatelný rozsah jasů daleko před kontrastem (bitovou hloubkou) obvyklých zobrazovacích zařízení. Rychlé změny jasu (blikání) stimulujou mozek, zvlášť za rytmického doprovodu zvuků, až ke schopnosti spouštět epilepsie (stroboskopy a tuctuc jakožto výdobytek tzv. vyspělé tzv. civilizace).
Tu dírkovou komoru z patrně léčebných důvodů jsem před mnoha lety viděl, jeden kluk nosil dočasně brýle s kovovými výplněmi s tenkou dírkou v osách zorniček, taková varianta sněžných brýlí. Zřejmě jako opatření po nějaké oční operaci, nevím.
OK, záměna slůvka se stává, to je v pohodě. Oko je schopné se přizpůsobit malému nebo velkému jasu nejen zorničkou, ale i světločivými prvky na sítnici. Každý světločivý prvek (tyčinka, čípek) má svůj vlastní regulátor citlivosti, něco jako ALC (auto level control) u magnetofonů, který neustále s měnícím se jasem dorovnává jeho citlivost tak, aby nebyl přebuzený nebo naopak málo vybuzený. Protože však reaguje pomaleji než měnící se jas, citlivost klesne na potřebnou v řádu sekund, zpět se navrací v řádu minut, jsme schopni vidět obraz. V šeru se to dá krásně pozorovat, při nehybném pohledu na jedno místo kde se nic nemění vnímaný obraz postupně slábne až úplně zmizí a člověk vidí jenom šedo. Vnímaný kontrast klesne na nulu - všechny světločivé prvky nastavily svou citlivost tak, že podávají tentýž výstup. I při drobném pohybu očí se obraz zase objeví, protože už dostávají jiný jas, než kterému jsou právě přizpůsobeny. Právě na tomto principu fungují efekty typu "dívej se půl minuty na tento obrázek a pak koukni na stěnu". Protože světločivé prvky mají nastaveny rozdílnou citlivost, při stejném vstupu který dostávají z holé stěny podávají rozdílné výstupy a člověk pak chvíli vidí negativní obraz toho, na který se půl minuty upřeně díval.
Pokud by si tedy někdo nastavil ve tmě na televizi kontrast takový, že by mu do oka proudil jas měnící se v takovém rozsahu, že by ho světločivý prvek nedokázal v plném rozsahu zpracovat, klesla by jeho citlivost tak, aby správně vnímal nejjasnější složky takového obrazu, ty nejtemnější už by byly pod jeho rozlišením, člověk by je neviděl a vyhodnotil by to tedy tak, že má nastaveno málo jasu.
Pokud by i přesto na takový obraz dále koukal, nevím zda by to sítnici nějak vadilo. Pomalejší změny jasu by se snažila dohánět změnou citlivosti, rychlejší změny by nestíhala. Neustálá změna citlivosti by ji určitě unavovala, zda i škodila, to nevím.
Nejextrémnější případ by byl kdyby si někdo udělal z obrazovky stroboskop - střídání černé a bílé v plné palbě. Ano, bylo by to dost nepříjemné. Ovšem co na to oko, to už by se musel vyjádřit někdo fundovanější. Obrazovce by to však určitě nijak nevadilo, opotřebovávala by se stejně jako jindy, úměrně katodovému proudu.
Pokud by si tedy někdo nastavil ve tmě na televizi kontrast takový, že by mu do oka proudil jas měnící se v takovém rozsahu, že by ho světločivý prvek nedokázal v plném rozsahu zpracovat, klesla by jeho citlivost tak, aby správně vnímal nejjasnější složky takového obrazu, ty nejtemnější už by byly pod jeho rozlišením, člověk by je neviděl a vyhodnotil by to tedy tak, že má nastaveno málo jasu.
Pokud by i přesto na takový obraz dále koukal, nevím zda by to sítnici nějak vadilo. Pomalejší změny jasu by se snažila dohánět změnou citlivosti, rychlejší změny by nestíhala. Neustálá změna citlivosti by ji určitě unavovala, zda i škodila, to nevím.
Nejextrémnější případ by byl kdyby si někdo udělal z obrazovky stroboskop - střídání černé a bílé v plné palbě. Ano, bylo by to dost nepříjemné. Ovšem co na to oko, to už by se musel vyjádřit někdo fundovanější. Obrazovce by to však určitě nijak nevadilo, opotřebovávala by se stejně jako jindy, úměrně katodovému proudu.
Kremik píše:Nejextrémnější případ by byl kdyby si někdo udělal z obrazovky stroboskop - střídání černé a bílé v plné palbě.
Třeba jsou i takové preference. Mně se jakožto konzervě líbí tříminutové statické záběry a la Kubrick nebo Deray, ale to o čem píšeš je součást spousty klipů - pro mě k nedívání, ale v té přesycenosti holt něčím zaujmout zkoušejí.
Obrazovce potažmo katodě je to fuk, jasně.
Crifodo píše:Zornička je spíš variabilní clona než dírková komora...
Tu dírkovou komoru z patrně léčebných důvodů jsem před mnoha lety viděl, jeden kluk nosil dočasně brýle s kovovými výplněmi s tenkou dírkou v osách zorniček, taková varianta sněžných brýlí. Zřejmě jako opatření po nějaké oční operaci, nevím.
O té hloubce ostrosti se dá zase najít spousta různě složitě interpretovaných informací. Dnes ji málokdo řeší, protože ani neví, že něco takového existuje, většina kamer v mobilech má optiku, která kreslí ostře od půl metru do nekonečna. A, když ne, tak si obraz dopočítají. Termíny, jako portrétní objektiv nebo krajinářská čočka, něco říkají jen několika málo zasvěceným. Při ručním ostření a nastavení clony to pro nás ale byl důležitý parametr. S hloubkou ostrosti mají zkušenost všichni krátko- či dalekozrací. Vědí, že za nedostatku světla to prostě bez brýlí nejde, zatímco při dostatečné hladině osvětlení se obejdou docela dobře i bez nich. Velké clonové číslo nastavené duhovkou zařídí dostatečnou hloubku ostrosti, tedy zaostření na vzdálenosti, které už čočka nezvládá. Ještě více je to znát po operaci šedého zákalu, kdy hladina osvětlení, potažmo průměr zřítelnice, hraje ještě větší roli: akrylové čočky implantované v očích se neumí zploštit pro zaostření na dálku ani vyboulit pro přeostření na blízko. Prostě takový fix-focus. Pak je to věc volby standardní pozorovací vzdálenosti, kterou si pacient s ophtalmologem dohodne, jestli bude raději nosit brýle na blízko, nebo na dálku. Za světla ta může pokrýt rozsah od 30 cm do 3 m a s brýlemi zbytek od 3 m do 500 m, ale za šera bez brýlí už vidí jen od 45 cm do 2,5 m a s týmiž brýlemi od 6 m do 100 m. Od 2,5 metru do 6 metrů je pásmo, na která by se hodily ještě jedny, slabší, brýle.
Pokud jde o dírkové brýle, už jsme tu měli vnucovače, který nabízel cedník s malými dírkami místo skel, ajurvédské brýle tomu říkal, a že to léčí šedý zákal. Kus za 15 stovek. Vyběhl jsem s ním. Sice skrz ty dírky vypadal obraz ostřejší, ale kousek plastu, který se dá na e-šopech objednat už i dost pod stovku za kus, nic neléčí a sotva nějakou léčbu podporuje (s jedinou dírkou to asi nějaký význam má, ale s cedníkem o tom pochybuji), by měl být za tu cenu přinejmenším v rámečcích silně zlacených.
Ono to vypadá, že ta fyziologie vidění, kam jsme se dostali, nesouvisí, ale i tady všechno souvisí se vším. Jak cokoli v tom přenosu obrazové informace od snímaného objektu až na sítnici ztratí nějaký lidský rozměr, něco bude trpět. A je jedno, zda to budou oční svaly, zobrazovací elektroda nebo čip kamery, či obrazovka. Analogová televize se vyvíjela nějakých 110 let, vakuové obrazovky začaly Braunovou trubicí, čili jsou sotva o 13 roků mladší. Každá etapa vývoje měla na počátku nějaké ty dětské choroby, které, než se je povedlo vyléčit či vymyslet proti nim prvenci, vedly ke vzniku různých pověr. A každý výrobce se snažil o to, aby právě jeho výrobek žádnou z těch pověr při normálním používání nepotvrdil. Samozřejmě před samotným uživatelem byl celkem bezmocný, mohl se jen chránit jen tím, co doporučil uživateli v návodu, jakkoli rozhodně neměl iluze o tom, že to všichni budou číst, natož, aby poslechli.