Magnetofonová nostalgie (odděleno)

[elektrosvit]

Musím trošku poupravit svůj předchozí komentář. Nosník motoru je zavěšen na dvou závěsech, které umožňují jeho pohyb do stran, něco jako paralelogram v přehazovačce na kole. Vidět je to na fotce z radiomusea.

Odlišností bylo samozřejmě víc a změny byly zaváděny postupně, takže i první B54 ještě nesou znaky z původní B5. Především to byl trošku jiný plošňák se staršími typy součástek, zejména elytů. Napájecí zdroj původně neměl desku vůbec, kondíky byly připáskovány k držáku. Střední díl skříně měl tenčí stěny, takže nepřesahoval půdorys horního panelu, vzadu byla další větrací mřížka. Držadlo bylo původně páskové jako u řady B4. Jiné byly také oba díly spojek a setrvačník. Držák potenciometrů byl připevněn k rámu přístroje, později byl naopak uchycen k přední stěně pomocí vrutů.

[Rybajda]

Foto mechaniky.

[elektrosvit]

Perfektní! Na prostředním obrázku jsou vidět také výlisky pro seřizování výšky unášečů, které byly v průběhu výroby nahrazeny podložkami. V mé B54 ještě jsou, stejně jako původní verze plošňáku s výstupním elytem připáskovaným k chladiči koncových tranzistorů.

[konosuke]

B2 ? neznám ! vypadá na 2-stopý to jest vývozní modifikace B41

[Crifodo]

Co ty šroubky skrz oba unášeče u toho B2, tím chtěl někdo vyblokovat rázovou spojku?

[Rybajda]

To jsou unašeče, které jsou sešroubované ze dvou částí, dodávaly se jako náhradní díl. Vlastně se tak dal vyměnit vrchní disk s křidélky bez demontáže celého unašeče. Byl do dobrý počin, křidélka se často ulomily.

[Crifodo]

Asi daň za ústup od řešení na Sonetu Duo. Tam by to dokázal ulomit jen vocas.
I když musím říct, že na B73 mi unašeče z plastu, tedy křidýlka, vydržely i hodně intenzivní používání

[konosuke]

Problém lámavosti unášečů z velké části odstranil ocelový šroub v ose
otáčení známý z B70 a B90

[Rybajda]

Lámání křidélek řady B4 bylo chronické, ještě víc se světlým odstínem plastu jako třeba B44, nebo B47. Jinak jsem nezaznamenal nějakou větší lámavost u ostatních modelů. Snad když nějaký umělec používal kovové cívky. Křidélka se hodně lámou i u polské Unitry, jako třeba ZK246, 2405S. Tam se dá také jednoduše vyměnit jen vrchní díl, který je zajištěný pouze pružinou

[Crifodo]

Dejme tomu, výrobce ustoupil kvůli ceně od kovových unášečů, s tím jak se magnetofon pomalu přesouval z kategorie nadstandardu do běžné spotřebky.
Pak se zas z těch neduhů poučil. Řekněme, že když byl člověk naprůměrně opatrný, ten plast mu vydržel, když byl nadmíru neopatrný, zničil to zakrátko.
Taková konvice Samsung, zobáčky víka, nebo pouzdra některých ntb, tam neexistuje možnost, aby to člověk používal a přitom nezničil.

[Hill]

Co ty šroubky skrz oba unášeče u toho B2, tím chtěl někdo vyblokovat rázovou spojku?

Nene, to je skutečně první provedení unašeče spojky mechaniky B4 ANP220 (na první pohled lichoběžníkové okénko indikátoru a lichoběžníkový obrys větrací mřížky nad motorem). Vrchní díl unášečů byl výměnný, každý držely 3 šroubky.
Přivíjecí spojka byla tuším sedmidílná, lamelová, podobná spojce ve fichtlu. Přizvednutím při rychloposuvech se zvýšil moment. Levý unašeč také měl spojku se dvěma třecími momenty, prostě komplikovanější mechanika, aby ji motorek, který měl 2 W výkon, utáhl.

U typu ANP221 a následujících (obdélníkové okénko indikátoru, pravoúhlý obrys větrací mřížky nad motorem) jsou už unášeče dvoudílné, přivíjecí spojka řízená jen hmotností, odvíjecí brzda taky. Motor 3 W na to jen taktak stačí, když je mechanika udržovaná.

Pokud jde o mechaniku B7, tak se také nějakou dobu zkoušel vhodný plast na unašeče (pamatuji, jak v Eltosu ty unašeče neměli, a pak jich najednou byly dva prádelní koše po tuším 9,50 Kčs za kus v obchodě Magnet za Vitanou v Pardubicích, co je dnes Billa Na Spravedlnosti).
S postupem výroby přestal být s lámáním křidélek problém a do B73 už dávali ty vychytané.

[elektrosvit]

Problém lámavosti vyřešily především lepší vlastnosti plastů použitých v pozdější době. Šroub v unášečích u B7 a B9 drží akorát pojistku proti vypadnutí cívek. Tento šroub ani neprochází celou výškou trnu.
Původní provedení unášečů B4 se samostatnou horní částí s trnem pochází z doby přechodu z ANP220 na ANP221, kde byl střední díl unášeče kovový. Používány byly od počátku až cca do roku 1968, pak byly zavedeny celoplastové unášeče používané až do konce výroby řady v roce 1974. I jejich materiál zřejmě nebyl pokaždé stejný, protože některé mají lesklý povrch a jiné matný. Přesto se mi nestalo, že by se některý zlomil. Ale viděl jsem i bastl, kde byla do plastového unášeče naroubována horní kovová část ze Sonetu.
Unášeče u B7x už byly z jiného materiálu a nelámaly se.

Sakra, zase jsem byl předběhnut.

[Lukas-Peca]

B4 ANP220 (na první pohled lichoběžníkové okénko indikátoru a lichoběžníkový obrys větrací mřížky nad motorem

To podle mě není jasný poznávací znak, jsou i ANP221 s tímto vzhledem.

Jinak ulámaná křidélka lze spravit vyvrtáním děr a provléknutím tvrdého drátu.

[Hill]

Jistě, však ta náhrada křidélek drátem z větších kancelářských sponek vyšla tehdy i v AR.
A to rozlišení podle designu děr v horním krytu jsem uvedl jen pro orientaci, kryty byly vzájemně záměnné. Ale nejsem schopný říci, jestli byla dřív zjednodušená mechanika (bez šroubků v unašečích), nebo kryty s pravoúhle tvarovanými výřezy. K nějakému překryvu centrálně plánovaně vyrobených dílů obvykle docházelo.

[elektrosvit]

Jako první určitě došlo k úpravě spojek z lamelových na filcové. Ale i nové zjednodušené spojky s filcovým páskem měly kovové tělo a horní plastovou část na 3 šroubky. Teprve později byly zavedeny dvojdílné spojky z plastu a přibližně ve stejnou dobu také došlo ke změně designu horního krytu. Rok 1968 jsem střelil, nicméně do té doby měly přístroje modré kryty i unášeče, později i černé (pořád se 3 šroubky). Zhruba od roku 1968 se vyskytují přístroje s obdélníkovým okénkem indikátoru, unášeči bez šroubků a plechovou cedulkou s nápisem B4. Provedení ANP220 mělo také modré kryty, ale těchto přístrojů se do dnešní doby podle mého názoru dochovalo mizivé množství.