Viděl jsem to u strojů, které mají otvor v hrotu. Taky jsou profi poloautomaty, které mají dutý hrot.
Člověk, který pájí týdně množství prototypových desek má strojek, který má rychlost podávání ve spoušti regulovatelnou v několika krocích, ale taky s tí nedělá. Při práci osazuje spoje různého průměru, které potřebují různou dobu prohřevu a taky používá několik druhů pájky (obsah tavidla, průměr, typ tavidla). Práce s podavačem je prý opruz a zdlouhavá, navíc se špatně dělá oprava spojů. Mnohem lepší je mít třetí ruku - v jeho případě profi rám Leister.
Možná pájím blbě, ale cín na hrot dávám ve velmi vyjímečných případech.
Vše nějak kombinuji najednou. Tedy nepřepálí se to. Jen jak tu bylo řečeno chce to dostatek rukou a teplotu zvolenou s rozumem.
rezis píše:Možná pájím blbě, ale cín na hrot dávám ve velmi vyjímečných případech. Vše nějak kombinuji najednou. Tedy nepřepálí se to. Jen jak tu bylo řečeno chce to dostatek rukou a teplotu zvolenou s rozumem.
Sendyxi, jenže když není hrot dokonale smočený cínem, přenos tepla stojí za houby a pájení je nedokonalé. Proto musí být hrot smočený cínem tak jak pájená součástka a u mikropáječek je toto velký problém, právě proto, že nemají očko jak trafopáječka a cín ani kalafuna na nich nedrží. A když nejde nabrat jak trafopáječkou, musí se přisouvat jednou rukou, která chybí pro držení pájených součástek. Zkrátka by pro občasné pájení byla nejvodnější páječka, která by shrnovala vlastnosti trafopáječky a měla teplotu regulovatelnou jak mikropáječka. Nic takového není a proto se vymýšlí pomůcky.
Kvalitní a udržovaný hrot mikropáječky se smáčí cínem dobře a okamžitě. Pokud tam má někdo okuje, tak dělá začátečnickou chybu, nebo má zničený hrot a je to pak tragédie.