Jistě víte postup spojení pentody na triodu: G2 s A, G3 s K (to bývá často už spojeno uvnitř). Co se v takto spojené elektronce děje, jak probíhá cesta elektronů z katody? Podle mě poté co elektrony prolétnou G1 (která řídí svým nábojem jejich tok) jich malá část dopadne na G2. Většina proletí přes řídce vinutou G3 (která má stejný náboj jako katoda a tedy neovlivňuje tok elektronů) a skončí na anodě.
Setkal jsem se ale s aplikací, kdy toto zapojení zcela selhalo a G3 jsem musel proti všem zvyklostem zvenčí spojit s anodou. Jednalo se o Meissnerův oscilátor ve vstupní jednotce pro příjem VKV. V modrém AR 2/2006 vyšlo zapojení vstupní jednotky s ECC85, toto jsem si upravil pro elektronku DC90 (v upraveném zapojení není použit vstupní zesilovač, proto tedy jen jedna trioda). Po řadě pokusů a omylů, volbě vazebních kapacit i průřezů drátů se mi skutečně podařilo dosáhnout toho, že oscilátor kmitá v rozsahu 98,7-118,7MHz a zajišťuje tedy aditivní směšování v pásmu VKV CCIR na 10,7MHz mezifrekvenci.
Chtěl jsem však nakonec zapojení upravit na jinou elektronku, než je skoro nesehnatelná DC90. Napadlo mě zkusit spojit na triodu 1F33 či DF96. NEÚSPĚCH. Při zvýšení indukčnosti a kapacit byl oscilátor schopen kmitat cca do 30, v nejlepším případě 35MHz a konec. Nepomohlo nic, ani změna počtu závitů vazebního vinutí.
Začal jsem tedy hledat na netu a narazil na zapojení vstupní jednotky s pentodou DF97 (a těch mám plno). G2, ale i G3 byla spojena s anodou. Zkusil jsem tedy DF97 (nemá narozdíl od 1F33 či DF96 uvnitř spojenou G3 na katodu). OSCILÁTOR KMITAL NAPROSTO SPOLEHLIVĚ JEŠTĚ NA 150MHz! Jakmile jsem G3 přepojil na katodu potom konec. Úpravami počtu závitů a kapacit jsem obvod naladil opět o 10,7MHz nad pásmo CCIR a vyvážil vstupní můstek, aby nedocházelo k průniku VF napětí z oscilátoru do vstupních obvodů. S kvalitními styroflexovými kondenzátory a keramickými trimry se nestabilita pohybovala řádově v jednotkách kHz, tedy o řád níže (nechal jsem to 48 hodin běžet a průběžně zapisoval údaj trvale připojeného digitálního čítače). Protože rozestup stanic na VKV je řádově stovky kHz, měla by stabilita plně vyhovovat.
Původně jsem si myslel, že oscilátor vysazuje kvůli zvýšení kapacity mezi anodou a zemí vlivem G3. Změřil jsem tedy DF97 na kapacity, pokud byla G3 na anodu tak byla C cca 9pF, pokud na katodu tak 12pF. Tedy samotná kapacita G3/G2+A cca 3pF. Zkusil jsem tedy tuto kapacitu připojit zvenčí a postupně ji zvyšoval až na 10pF. Kmitočet se snižoval, ale oscilátor kmital spolehlivě dál. NEŠLO TEDY O POUHÝ VLIV KAPACITY G3.
Co tedy dělá ta G3 s tokem elektronů, který jev se tu uplatnil, že se to projevilo pouze na frekvencích řádově 100MHz? Našel by se na tomto fóru nějaký odborník přes elektronky, který by mi toto dokázal vysvětlit?
Jenom doplním, k čemu v digitální době stavět VKV tuner s elektronkami typu D? Snad proto že je to trochu rarita, s továrním přístrojem tohoto typu se hned tak nesetkáte, vyrábělo se jen pár modelů (u nás žádný). Nakonec-elektronky jsou, hotových MF včetně cívek poměrového detektoru tady mám plno, tak, třeba jen pro radost z úspěchu, proč se do toho nepustit? Nakonec, plánek na jednotku s ECC85 vyšel v roce 2006......
A zkuste si představit, jak si někdo pustí na koupališti přenosné VKV rádio s elektronkami řady D. V době MP3 přehrávačů by asi většina lidí nestačila koukat, že?
