Něco o archivaci signálů (odděleno)

[Andrea]

záznam na pásku si pouštím, protože přečtu v pohodě, i po 40 letech, zatím, co digitální záznam vypálený na CD po 6 letech přečíst nejde a ...pro harddisk s 10-12 let starým záznamem těžko seženu řadič s potřebným rozhraním.

Nesmíš být tak konzumní, já mám v PC pořád stejné rozhraní na HDD jako před 20 lety.

[Hill]

Nefláká se ti doma, Andreo, ještě pár MFM disků, nejlíp ST225? Už mám jen poslední dva, ale máme ještě pár kontrolérů s těmito disky...
...to jen pro ilustraci, jak rychle digitální technika zestárla a hardware se bude shánět stále obtížněji.
Naroti tomu koukni na gramofony a desky: pravda, naprosto přesný obraz zaznamenané informace z nich nedostaneš, ale jde o to, že u zvuku lze akceptovat technická omezení a slevit na požadavcích, zejména, když jde o nenahraditelné záznamy.
Konečně - spousta lidí omezila posluchačské nároky s empétrojkami někdy daleko víc.

[Eleman]

Hille, ono s tou životností analogového záznamu je to taky problematický, pokud se nejedná o mechanický záznam. Je třeba si uvědomit, že i záznam na magnetickém pásu podléhá stárnutí (samozřejmě závisí na uložení). Když už bych volil takový způsob záznamu, tak na VHS do šikmých stop.
S technikou pro přehrání po x letech máš úplnou pravdu a týká se to nejen digitálního záznamu (např. na hard disku), ale i záznamu analogového. Ty stroje prostě jednou nebudou běžné a budou pouze mezi sběrateli a skalními nadšenci.
Nezbude pak nic jiného, než unikátní archivovaný záznam zkopírovat na jiné, v té době běžné médium (ostatně tak jak se to dělá dnes). A to půjde nejlépe když záznam bude v digitální podobě (nuly a jedničky budou pořád 0-mi a 1-mi). Otázkou je jak to bude s podporou formátů.
Jó pokrok, cestu do pekel, nebo snad do (nehodíce se škrtněte) bohužel nezastavíme.

[Hill]

Nevím, zda něco podobného existuje u nás, ale archiv kulturního dědictví obou Německ (Němecek?...teď už vlastně Německa) v oberriedských štolách bývalého rudného dolu Barbara poblíž Freiburgu (Schwarzwald) v 300m hloubce pod žulovým a rulovým masivem skrývá miliony diapozitivů uměleckých děl, archivních záznamů na mikrofilmech, faximile stavebních plánů významných historických staveb, zakládacích listin, rukopisů literárních děl a hudebních partitur.
Všechno je v zatím téměř 1500 vzduchotěsných "popelnicích" z nerezové oceli V2A (DIN 14 300, X12CrNi18-8, prázdná váží 122kg, výška 78cm, průměr 43 cm), v každé je 16 cívek obsahujících celkem 24,3km filmu. Část materiálu je i v nádobách poloviční výšky, zhruba na 11,4km filmu každá. To už je nějakých obrázků, co tam od sedmdesátých let minulého století bylo uloženo a stále se přidávají další...
Štoly mají konstantní teplotu i vlhkost, jsou odvětrané, ale uzavřené tlakovými dveřmi. Za vstupní mříží je výrazná trojitá značka nejvyššího stupně ochrany kulturního dědictví (foto Joergens.mi/Wikipedia) podle haagské konvence. Fotodokumentace se začala pořizovat v době studené války pro případ, že by došlo k válečnému konfliktu, při němž by hrozilo zničení vzácných děl. Nad oblastí je bezletová zóna a příjezd je nenápadnou neoznačenou odbočkou z okresky v lese. V té spleti cest v lesích se navíc dá dobře zabloudit.
To vše s použitým filmovým materiálem navíc vyvolaným s mimořádnou péčí, slibuje, že všechny záznamy vydrží nejméně 500 let bez ztráty informace.

Už dvacet let se tři univerzity zabývají tím, jaký způsob digitálního záznamu by bylo možné uchovávat po stejně dlouhou dobu, aniž by došlo ke ztrátě informace. Zatím žádné nadčasové řešení, ať už z hlediska vývoje hardware i formátů záznamu, se během těch dvaceti let neukazuje jako dlouhodobě perspektivní: záznamy by byly výhledově relativně brzy nečitelné nebo nesrozumitelné, hardware patrně neoživitelný.
Nelze spoléhat na to, že se ještě někdy narodí člověk, který bude mít vytrvalost, znalosti a představivost profesora Absolona (ten to měl jednodušší - luštil písmo VIDITELNÉ POUHÝM OKEM vytesané v kameni). Nemusel bádat nad tím, co za divnou věc to drží v ruce, kam to patří, případně, co je uvnitř. Přece jen těch vstupních informací k obnově té uložené je potřeba daleko víc, zvlášť, když příslušné zařízení nikdo nebude umět uvést do chodu.
U toho analogu je alespoň naděje, že někdo přijde na to, jak to funguje, dřív, než to zkoumáním zničí.

Vývoj tedy ukazuje, že to, co bylo na papíře nebo v kameni, lze i nafotit a zdokumentovat - a tyto dokumenty budou čitelné a srozumitelné i po staletích - a pro začátek bude stačit přiložená lupa.
Mechanický záznam zvuku vznikl v roce 1877, gramodeska lisovaná z kovové matrice a fotolitograficky vytvořenou drážkou se stranovým záznamem už byla vynalezená před Edisonovými válečky, ale, kvůli tuposti nadutých vědců ve francouzské Akademii, které takový projekt nezajímal, se s deskou objevil až Emil Berliner o pár let později - a zdaleka ji neměl technologicky tak domakanou, ale to proto, že o té francouzské desce neměl informace...
Magnetofon, vlastně Poulsenův Telegraphon, byl poprvé předveden v roce 1899, první použitelný magnetofon představila AEG tuším v roce 1941 - a tehdejší záznamy na páskách se přehrávají dodnes.
Asi nemusím pokračovat, že?

[Eleman]

No, já jsem spíš měl na mysli archiv domácí. Ale nakonec, to co mám mne snad i přežije (nijak na tom extra nelpím) a potomstvo ať s tím pak naloží podle svého uvážení.
Stroje na přehrání zatím mám (snažím se udržovat v chodu).

[Hill]

Vlastně máš pravdu, mezi tím, co se stahuje na internetu, asi nebude tolik toho, co by stálo za archivaci a ještě něco dokázalo sdělit dalším generacím.
A prověřené hodnoty se vždycky někde seženou i v nových a nejnovějších formátech.

[Crifodo]

...něco dokázalo sdělit dalším generacím.
A prověřené hodnoty...

To jsou věty skoro jak z občanské nauky
Škoda že jsi to vlákno rozpůlil, podle mě obě části k sobě patří a naopak dávají podstatně větší smysl pohromadě než každého půlka... synergie!
Znám mládež, o generaci až generaci až čtvrt další, která umanutě vysává web s nahrávkama hudby, kterou považuje za kultovní. Klidně i flac, ape, ogg. Desítky let výdrže neřeší, protože to poslouchají teď a na tomhle. Jako já jsem ve 20 neřešil, jestli v roce 2020 budou k mání hlavy na analogový magnetofon, gumové kladky a řemínky.
A co se týče těch prověřených kvalit, předmětem výše uvedeného shánění jsou někdy kapely, které mně popravdě v 70. letech možná připadaly lehce obsolentní - protože byly z půlky 60. let. Některé neopustily nikdy kategorii garážových kapel, možná právě proto jsou dneska vysávány kvůli znechucení současnou tvorbou a úrovní. A taky proto, že to současný mediální trh nestačil rozředit, zprofanovat a zcoverovat. Naštěstí. O to vzácnější jsou to dneska objevy.
Ty úlovky z 60-70 let (dost toho vychází v historických reedicích na CD) zmínění adolescenti poslouchají na zařízeních, které v kvalitnější třídě dosahujou dynamiku, zkreslení, (ne)přeslechy a kolísání o jakém se mně s nějakým analogovým záznamem v domácí verzi ani nesnilo a s cenou/hod která je oproti tehdejší směšná, takže Aldas, když se kroutíš nad 600 MB na album, si zkus představit že si kupuješ kazetu C60 za 205,- Kčs převedeno na dnešní nákupní koš tak 1800,- Kč...
Ještě k té životnosti digitálního signálu, je rozdíl mezi životností morální, související s obchodní politikou, jako třeba HDDVD, SACD, DVD Audio, a fyzickou životností - kvalitou nosičů. Systém nemůže za to, že nějaké prase ošidí odraznou vrstvu CD nosiče, magnetickou polevu na kazetě nebo pájku na flashce. Každý zná kinematografické filmy, natočené bohužel na zvěrský materiál a zpracovaný v prasečích laboratořích v nějaké nestabilní břečce, takže je z toho za dvacet let hnědý flekatý hnůj. V ČR to postihlo třeba film Jako jed. Analogový.

[Hill]

Ivo, ale o tom tu už přece píšu: analogový film pečlivě zpracovaný, prověřené hodnoty... mimochodem - právě ty prověřené hodnoty se hrají dodnes v originálu lépe či hůře "vyčištěném", v remixech a nových verzích více či méně povedených. Kvůli některým se po 30 letech sežene, kdo z kapely ještě žije, a natočí se album NEJ, třeba i za tu cenu, že se všichni dohromady nesejdou a žádný záskok neuhraje to, co známe z originálu, aťsi byl na praskající desce. Příkladem může být album skupiny Dave Dee, Dozy, Beaky, Mick & Tich, co jsem nedávnou koupil. Opravdu se snažili, ale perkuse v Zabadak, na nichž byl celý song postaven, jsou v nové verzi zoufale chudé, Legend of Xanadù je taky v novém nedotažená...
Přesto dnes po troškách objevuji věci, které jsme koncem šedesátých poslouchali na Radio Luxembourg (tehdy 1439 kHz, později 1440), jenže je dnes nikdo na výběru nevydá, protože neměly dostatečnou reklamní podporu už v době svého vzniku a z Top Ten je rychle vytlačily singly kapel, které měly větší publicitu a jejich singlů se prodalo ten týden víc, třebas lepší nebyly.
Kdyby byly ty singly tehdy dostupné u nás, kdo ví, jak by ty žebříčky vypadaly.

Důsledek: dnes se hrají z padesátých a šedesátých let sice převážně prověřené hodnoty, ale také nezanedbatelný počet písniček, které si podruhé sám nepustíš. Dochovaly se jen proto, že redaktor první reedice měl s písničkou spojenou vzpomínku na třeba první šux nebo jen za její zařazení dostal víc zaplaceno, a všichni po něm ji do výběrů zařazovali také, protože přece - "kdyby měli lepší, tak by ji podruhé nevydali". Některá marketingová a reklamní pravidla zpětně působí i na své vlastní tvůrce a vedou ke stádnosti. Je to pohodlnější.

Tady v Jičíně na průmce vypukla v době čágosmažky nepsaná soutěž o to, kdo sežene starší verzi, nejlépe originál, toho, co zrovna frčí na Esu, Medúze a v dalších pořadech.
Dodnes tu mezi nimi běhají nejen nahrávky Roberty a Donnyho či Simona a Garfunkela, ale také i nám, co jsme to měli pamatovat, dříve neznámé nahrávky bratří Gibbů z dob před hity Spick and specks, Words, Massachussetts...., nahrávky Tony Sheridana (počátky Beatles, Ančo sviť, čili Ain't the Sweet), Merseybeats, Petuly Clark, Helen Shapiro, Tommyho Roe, Marcels (Blue Moon se nasbíral ještě v nejméně 9 dalších verzích!), "znovuobjevili" Redbone, Tremeloes, Equals, Monkees, Byrds, Hollies, The Who, Yes, Police... a vůbec - Yvonne Keeley a Scott Fitzgerald toto natočili v roce 1977, tedy koncem devadesátých ještě těžko hovořit o prověřené kvalitě, pokud nevíš, že autorem hudby je Charles Camille Saint-Saëns, a ten zemřel 1921...
A to jsem vynechal ještě skupiny hrající větší celky, z nichž se jen někdy část vystřihla jako samostatná soutěžní písnička... jo, nebýt té soutěže, sám bych dodnes o některých kapelách nejspíš neslyšel....

Takže skutečně nezbude, než přepisovat do novějších a novějších formátů a současně udržovat formáty pro tu co nejjednodušší techniku co možná nejdéle v chodu. Když píšu "co nejjednodušší techniku", vlastně vyřazuji ze hry hifi video. Jeho udržení v chodu je i při dobré péči sázka do loterie, kdy bez varování doslouží a stane se neopravitelným. Magnetofon je nesrovnatelně jednodušší a, dokud nepřijdeme o poslední soustružníky, frézaře či klempíře, není mechanická závada neřešitelným problémem. A o gramofonech tu už řeč byla také dost zeširoka.

[sambiliong]

... Ančo sviť, čili Ain't the Sweet)...

Ain't She Sweet

[frantajetel11]

Já bych Hillovi za takovej obsáhlej "článek" ten překlep odpustil

[sambiliong]

vždyť jo

[Crifodo]

Na ojetou hlavu ti sebelepší klempíř a soustružník nestačí a na přenoskovou vložku taky ne. Musel bys sestoupit ještě níž až k Berlingerovi. Rusové dělali kdysi nějaké pokusy se záznamem povelů pro vlakovou četu pomocí magnetizovaných kolejnic, tam by možná ty dimenze pro soustružníka stačily.
S těma prověřenýma hodnotama jsem to myslel tak, že u některých úlovků měla právě největší hodnotu neprověřovanost hodnot, nebo (1/prověření) nebo jak to nazvat. Prostě věci, které nikdy žádný Luxembourg nehrál, protože o nich ani nevěděl. Už jsme tu jinde probírali ten paradox, že někdy má příchuť nejvyšší kvality to, co nikdy nikde nevyšlo a co si člověk zaznamená sám. Kupodivu leckterému jazzovému spolku, včera ještě absolventům ZUŠ se nemůže podívat ani do ****** polovina vydávaných kapel, zčásti i proto, že mezi nima a posluchačem není "zvukař" a masteringový pohrobek

[Hill]

...leckterému jazzovému spolku, včera ještě absolventům ZUŠ se nemůže podívat ani do ****** polovina vydávaných kapel, zčásti i proto, že mezi nima a posluchačem není "zvukař" a masteringový pohrobek

Zapomněls dodat, že tam není ani agent, který by do vydání nahrávky vrazil prachy a postaral se o reklamu a co nejširší publicitu.
Jinak s tebou souhlasím, kdysi jsem slyšel vyprávět o mistru zvuku, který po čtyřech hodinách přetáčení pětiminutové skladby požádal Mistra o zahrání stupnice, že si to radši sestříhá sám. Nikdy jsem se ale nedověděl, zda to skutečně udělal.
Na druhou stranu - mnohdy to, co vypadalo mezi profesionálními muzikanty jako latina, časem sami aktéři osobně potvrdili, třeba tedy nás ještě překvapí.

Následující nahrávky nejlepších skladeb mladých autorů a interpretů vyšly na vinylu i CD a jsou k dispozici ve všech ZUŠ a městských knihovnách. První (jednodeskové) album Gramodeska 2007 bylo točené sice pomocí slušné, nicméně nikoli profesionální, analogovou technikou.

Někteří autoři dodali vlastní hudební záznamy – 1., 2., 3., 5., 6. skladba. Všechny ostatní skladby byly zaznamenány vlastní mobilní nahrávací technikou, k jejíž zakoupení přispělo Statutární město Opava, město Hradec nad Moravicí a společnost Tipa, spol. s r.o. Tyto nahrávky byly pořízeny živě a nebyly dodatečně upravovány. Nemají za cíl být dokonalými, nýbrž přirozenými.
4., 8. skladba – 27.10.2007, Kinosál Národního domu v Hradci nad Moravicí
7., 9., 10., 11., 12., 13., 14., 15. skladba -2.11.2007, Koncertní sál Minoritského kláštera v Opavě

Nahrávky dalšího alba Gramodeska 2008 (stáhněte si, jestli nemáte nic proti tomu, zaregistrovat se) byly až na výjimky pořizované sice už převážně profesionální technikou ve studiích ČRo, v Karlíně a v Bratislavě, ale na "přírodní mix a bez střihu".
Nahrávky jsou určené k nekomerčnímu použití, proto jsou volně ke stažení.
Poslední dvoudeskové album 2011 zatím ke stažení není, ale už ho mám (Richard si trochu zajel cestou v Loděnic a stavil se i s dvojalbem).

Kdo ví, jednou se třeba někdo bude pyšnit tím, že má zachovalý záznam hudby v autorské interpretaci, občas vysílané na Vltavě a Proglasu, ale jinak zcela neznámé...

Zrovna tak si hýčkám diapozitivy Mistra Vladimíra Komárka v jeho ateliéru (zrovna dokončoval suchou jehlu "Konvalinky"), které jsem v roce 1984 nafotil a po 27 letech naskenoval a zveřejnil, předtím je viděli jen ve Fotochemě při vyvolávání a pak už je viděla mimo rodinu jen jedna kámoška. A dlouhé roky byly schované v krabici. Ostatní diáky (asi 180 kousků) dostala PF UK v Hradci Králové jako součást diplomky a, když jsme je sháněli k zapůjčení, diáky nebyly. Ten asistent, co je měl opatrovat, z fakulty odešel už před mnoha lety na volnou nohu a diáky patrně s ním, protože na fakultě o nich nikdo neví. A minulý týden jsem se v Semilech dověděl, že už se ho pár let nikdo nezeptáme...
Pokud jde o zvukové nahrávky, mám originální pásek s vyprávěním profesora Aloise Jilemnického o Eduardu Štorchovi, které jsem natáčel v roce 1978. Pořídil jsem z něj kopie na pásky i kazety. Když jsem zjistil, že existuje jen jediná kopie v muzeu v Hořicích (ostatní pásky zmizely nebo je nějaký blb přemazal), nasamploval jsem originál, decentně pročistil a vypálil na několik CD a ta rozdal tam, kde předtím měli pásky. A, pochopitelně, uložil na přenosný HDD a jednu archivační flešku, ať to za čas nemusím samplovat znovu z magnetofonu.
Jo, a k tomu magnetofonu: zatuhlý tuk v ložiskách není neřešitelný, i přítlačná kladka se dá na brusce nakulato znovicírovat, řemínky nahradit (nebo vyseknout a dobrousit), elektrolyty (doufám, že ještě budou) lze vyměnit, přepínače vyčistit.
Vždyť ten magnetofon nemusí běhat, jak je rok dlouhý, tak se mu hlavy neopotřebují. Nanejvýše je vhodné jednou ročně převinout pásky kvůli prokopírování, ale to stačí pustit na pár minut pro kontrolu - a to páskům ani hlavám zase nijak životnost nezkrátí.
Dobře uložené desky (přes řadu nevýhod) na tom, co na nich je, nic neztratí, gramofon je ještě jednodušší zařízení, než magneťák. Pokud nemá zrovna součástky ze zinkalové slitiny, za desítky let je s celkem nenáročnou údržbou možné ho opět použít.

[Yarda1]

...Dobře uložené desky (přes řadu nevýhod) na tom, co na nich je, nic neztratí, gramofon je ještě jednodušší zařízení, než magneťák.

Tak tohle mi připomnělo "Dřevěný Gramofon DG01" a povídání kolem něj

[Hill]

Myslíš tento?