Tou vynaloženou prací se vytrhnou některý elektrony z valenční sféry atomů v povrchový vrstvě toho třenýho předmětu a přejdou na druhej - tím ten předmět pozbyde určitý počet nosičů elementárního zápornýho náboje a vůči tomu druhýmu předmětu se stane vlastně o součet těch elementárních nábojů (toho celýho počtu elementárních nábojů v odtržených elektronech) kladným. Čím delší dobu vykonáváš práci, tím víc elektronů odtrhneš a tím větší náboj přeneseš - až dokud velikost na povrchu těch předmětů shromážděnýho náboje nepřekročí mez danou elektrickou pevností prostředí mezi nabitýma povrchama. Pak se náboj vyrovná nějakým svodem - buď nedokonalou izolací, nebo přeskokem jiskrovým výbojem. Když ale ten náboj budeš pomocí nějakýho pohyblivýho povrchu odnášet z místa vzniku dál a tam převádět na nějakej jinej, od okolí dobře izolovanej a přitom snadno nabitelnej předmět, můžeš dosáhnout i celkovýho náboje daleko většího než jde dosáhnout na těch dvou vzájemně se třoucích površích - a s velikostí náboje samozřejmě naroste i rozdíl potenciálů = napětí. To co jsem právě napsal je princip Van de Graafova generátoru vysokýho napětí - žádná Amerika...
Nasliněný prst na svorkovnici domovního rozvaděče: Jó, paninko, máte tam ty Voltíky všecky...
A kutilmile - nelituju tě !!!
Vytržení elektronů má blíž spíš k průrazu dielektrika, já bych je raději nechal na místě.
Pro moje oslovení klidně použijte jméno Zdeněk Správně navržené zapojení je jako recept na dobré jídlo.
Můžete vynechat půlku ingrediencí, nebo přidat jiné,
ale jste si jistí, že vám to bude chutnat[?]