Radim píše:....Analogovými prostředky prakticky nebylo možné zajistit, aby na indikátoru při přehrávání skladby byla stejná úroveň, jako byla při nahrávání té skladby. Mluvím o kotoučových magnetofonech. U kazetových to mohlo být podobně, předpokládám.
Dalo by se toho dosáhnout až jedině digitálními prostředky, kdy by každý pásek byl před nahráváním kalibrován procesorem a přehrávání bylo nadstaveno podle té kalibrace, bohužel vývoj magnetofonů třídy Tesla skončil podstatně dřív.
U kazetových magnetofonů to bylo ještě výraznější. Obecně - čím nižší rychlost posuvu, tím více zdůrazněné výšky při záznamu, křivější průběh zkratového magnetického toku pásku a tím nižší horní zlomový kmitočet snímací charakteristiky, čili spektrum signálu pro detektor indikátoru by se muselo upravit inverzně k záznamové charakteristice, ovšem to by měřák nereagoval na případné přebuzení na okrajích pásma. Nebo by se při snímání musela charakteristika před měřákem kmitočtově korigovat tak, aby byla podobná charakteristice na výstupu záznamové cesty, pak by měřák ale kecal.
U kazet ještě hraje roli materiál pásku: rozdíl citlivosti u pásků typu IEC-I (γ-Fe₂O₃) mezi "obyčejným" (nebo LN, to vycházelo nastejno), LH, i dokonce u vrstvy aktivované kobaltem (Super Ferro Dynamic) nepřekročil na stejném magnetofonu nějakých 5 dB, dokonce na středních kmitočtech stejný pásek měl rozdíly ve výstupní úrovni 2,5 dB podle výrobní šarže, dokonce i v průběhu cívky (i značkové kazety měly nerovnoměrnost výstupní úrovně kmitočtu 10 kHz klidně i ±6 dB mezi začátkem, středem a koncem návinu; z nějakého důvodu se pár šarží SONY CHF90 povedlo s užší tolerancí, jen ±2,5 dB při 10 kHz, tak na ně natáčeli měřicí signály a prodávali je za ceny velmi nepříjemně vysoké).
A to jsem nedošel k vysoce koercitivním páskům, ať už typu II (CrO₂) nebo Metal: i přesto, že snímací korekce ten průběh respektují, pořád z nich leze o dalších 3-5 dB silnější signál - jen s menším rozptylem parametrů (teoreticky, prakticky měly některé chromky menší výstupní úroveň, než jiné s normální vrstvou).
S cívkovými chromkami, ferrochromkami ani metafinkami jsem se nikdy nesetkal, tak to asi neposoudím. Konečně - stejně bych na ně neměl stroj, leda bych si ho sám přestavěl.
Ale zajímavě mají řešené indikátory magnetofony Sony TC (například 95SD, 206SD, 209SD a nejspíš mnoho dalších, na které jsem nevzpomněl): především jsou zapojené jako VU-metry s poměrně dlouhou dobou náběhu i odběhu a jsou zapojené před záznamovou korekcí výšek, takže "vidí" jen celkem nevýznamné zdůraznění nejnižších kmitočtů, to dělá kolem +2,5 dB při 50 Hz. Navíc jsou kalibrované tak, že trvalý sinusový signál v úrovni -8dB (podle Tesláckého indikátoru) jim vytlačí ručky k rysce 0 dB. Ukazují zkrátka o 8 dB víc. Špičky přes +3dB hlídá samostatný indikátor s LEDkou a pamětí společný pro oba kanály. Nejen, že bych to zrovna u kazeťáků nečekal, funguje to překvapivě dobře, chyba mezi záznamem a snímáním je vcelku akceptovatelná, k přebuzení dochází minimálně, ale hlavně - snadněji se při míchání hudby a řeči trefí vyvážená zdánlivá hlasitost při reprodukci. U všech jiných indikátorů se musel nevhodnější poměr výchylek napřed odzkoušet.
