KUBO: To je mi moc líto
, doufám, že se moc netrápil.
Jenže... možná lepší, že to takhle dopadlo, možná by měl vážný trvalý následky a jak Ty, tak Tvoje žena, stejně i ostatní, jimž na někom z vás záleží, byste se velmi trápili, stejně jako rodiče mýho kamaráda, jehož jsem, protože bydlel kousek vedle, znal od mala, jemuž ve 12 letech zjistili leukémii.
U tý to neskončilo. Rozlezlo se mu to na jádra, na slinivku, na štítnou žlázu a kdo ví, kam ještě. Ozařování, chemoterapie, nevratně mu to poškodilo organismus, změkly a zdeformovaly se mu kosti, hlavně kyčle.
Jeho rodiče chřadli stejně jako on, byli na dně fyzicky, psychicky i finančně, protože náklady spojený s léčbou byly značný, byli na antidepresivech, smrtelně vyčerpaný.
Poslední asi rok byl na morfiu, nic jinýho mu nepomáhalo, tedy ze začátku, na konci mu nepomáhalo ani to. Furt ho vidím před očima, jak se slzama v očích bezvládně leží na matraci na zemi, jako kus hadru. Až 4 roky po tom, co mu diagnostikovali leukémii, po 4 letech utrpení, v jeho 16 letech si pro něj na začátku letních prázdnin zubatá konečně přišla.
No a když tenhle urputně bojoval o život, na jaře jsem zažil pravej opak:
Když jsem byl ve špitále na pozorování na vyloučení původní diagnózy, epilepsie, na kterou jsem se celej loňskej rok bezúspěšně léčil, z čehož vyplynulo, že jsem žádnou nikdy neměl a že její léčba mi dost uškodila, přivedli tam jednoho dědka.
Devadesátiletej stařík, kost a kůže, fyzicky naprosto zdravej, neuvěřitelně ohebnej, soběstačnej, nebral žádný prášky, jako třeba na tlak, cukrovku a podobně, měl vevynikající kondici paměť a myšlení, jen byl dost nahluchlej.
Chvíli předtím, než ho přivezli, žil spokojeným životem se svou ženou v malým baráčku, prostě taková idylka, oba se měli i po těch mnoha letech rádi.
Jednoho dne si jeho milující a milovaná žena zlomila nohu v krčku, museli ji hospitalizovat a on zůstal doma sám. Teda chvilku potom se k němu nakvartýroval jeden z jeho synů, jenž nemohl moc na nohu, druhej, učitel, ho navštěvoval pokaždý, když měl volno. Oba sice vypadali jak z jihoukrajinský mafie, ale měli výborný vychování a i přesto, že na tom finančně nebyli dobře, snažili se, aby jejich táta nestrádal. Jenže prd platný.
On ten dědula, Vašek se jmenuje/jmenoval (nevím, jestli ještě žije), byl jednak paličatej a jednak si uvědomil, že svou milovanou babičku, jak jí říkal, možná viděl naposledy, jednak si uvědomil svůj věk - se svou babičkou si připadal furt mladej. Následovaly deprese, co jednoho dne vyústily v pokus o sebevraždu, chtěl si brzo ráno lehnout pod vlak, naštěstí (nebo naneštěstí?) ho jeho syn zachránil.
Zpočátku z něj byla hromádka neštěstí, protože jsem neměl co na práci, snažil jsem se mu pomáhat nejlíp, jak jen to šlo, i přesto, že nejsem verbálně komunikativní, snažil jsem se s ním konverzovat. Velmi inteligentní člověk, vzdělanej, brilantní paměť, čehož jsem využíval, dokonce došlo na tykání, což bylo docela zajímavý, když mezi náma byl věkovej rozdíl 60 let.
Jenže jak jednu chvíli byl suprovej, pak, ve zlomku vteřiny, se zásadně změnil - začal brečet, volat babičku, říkal, že mu to nikdy neodpustí, nejednou se snažil zabít se tím, že spadne s postele, nebo se za chůze svalí na dlažbu, měl pocity derealizace, nevěřil tomu, co vidí a slyší. Byl to velmi bolestivej pohled na něj.
Zjistil jsem ale, co na něj platí, co alespoň zmírní tyhle jeho stavy - bejt na něj tvrdej a trochu i sprostej (jak jsem psal, jednalo se o paličáka). Zpočátku se personálu nelíbilo, že jsem na něj tvrdej, ale když viděli efekt, neměli námitek. Dokonce mi říkal, že jsem jeho strážnej anděl, a tak mi říkal přede všema, takže jsem byl furt rudej jak bolševik, ale i toho jsem využíval, takže když se zhroutil, šel jsem k němu s nasraným výrazem (viděl dobře, četl bez brejlí!) a on "Anděli, jsi to Ty?", tak jsem na něj: "Jo, Vašku, jsem to já a jak vidíš, jsem nasranej. Víš, kdo jsem?! Víš! A jistě víš i to, že na světě není nikdo jinej, než já, kdo ví, že když se zabiješ, nedostaneš se do nebe, ale do pekla. Vážně tam chceš? Vyser se na to, odtamtud není návratu! Až na Tebe přijde řada, což se stane, nikdo není nesmrtelnej, půjdeš do nebe. Teď se sebereš, vemeš si boty a půjdeš hrát karty!". Chvíli ještě kňoural, ale pak jsme karty hráli a on byl zase docela v pohodě.
Jenže tohle se stávalo několikrát denně, v noci taky, bylo to vysilující, moc jsem toho nenaspal, hlídal jsem ho, když šel po chodbě na WC, musel jsem za ním, protože když by ho to popadlo a chtěl s sebou seknout na dlažbu, měl jsem šanci ho zachytit a případně odnýst do postele.
Zdravotnickej personál ale usoudil, že sám jeho bezpečnost zajistit nemůže, že se v týhle věci angažuju až příliš, proto ho poslali za jeho babičkou do domova důchodců.
Nevím, jak na tom je, jeho jednoho syna jsem viděl chvíli potom, když mi přišel poděkovat, prej byl v pořádku, jenže já nevím, doteď nevím, jestli jsem dělal dobře, nebo jestli jsem mu neublížil, jestli jsem to dělal pro něj, nebo pro svý ego, jestli je se svou babičkou, nebo jestli je smrt nerozdělila. Jenom vím, že i když jsem navenek byl chladnej, uvnitř mně to tuze bolelo, protože už tehdy jsem věděl, že se z takovejch traumat dostává velmi těžko, přesto jsem doufal, že se najde způsob, kterej mu pomůže, taky proto, že jsem se velmi přesvědčivě dokázal vcejtit do jeho myšlení a pocitů. Nechtějte to nikdo zažít, i když třeba KUBO něco takovýho zažil.
Protože existovala minimální šance na to, aby se z toho v tomhle úctyhodným věku dostal, tu smrt, rychlou a bezbolestnou, jsem tomuhle výjimečnýmu člověku přál.
