AlexanderM píše:FHonza píše:Je to ve třináctkové soustavě
Nedělej si ze mě prdel.

Nedělá, skutečně to je ve tredecimální soustavě, ve který se to počítá jako že 4 x 13 je 52 (to je "bitová váha" tý pozice na který je čtyřka) plus ty 2 k tomu = máš 54. Prostě musíš to brát, že nemáš jen 10 znaků, který můžeš mít na každý pozici, ale 13:
0 1 2 3 4 5 6 7 8 9 A B C, kde ale písmena A, B a C mají decimální hodnotu rovnou 10, 11 a 12. Decimální hodnotu "13" pak má zápis "10" a znamená to (1x13)+(0x1). Když pak napíšeš "42", je to (4x13)+(2x1). A to je decimálně 54 ...
AlexanderM píše:Co mi není jasné jsem zvýraznil červenou barvou.
"druhý byte má nastavený nejvyšší bit" - jistě - pokud jsou některý znaky v daným kódování skládaný ze dvou BAJTŮ, musí se k tomu přidat signalizace pro čtečku "bacha, tyhle bajty musíš složit" - a to se dělá právě při zápisu vložením toho osmýho bitu, kterej nemá jinou funkci, než signalizovat skládání těch bajtů. Kód pro děrnou pásku totiž nevyužívá plnou šířku 256 možností, který umožňuje 8-bitovej bajt, ale používá se jen 7 bitů (128 možností) - a kde je do znaku přidanej ten osmej, tam to signalizuje přechod do jiný části kódovací tabulky, kde je dalších 128 možností. Důvodem bylo to, že se prostě nevyráběly tak velký paměti a 128 možností bylo v daný době maximum - tak se daly dvě, v součtu dávaly 256 možností - a mezi nima se přepínalo právě pomocí toho osmýho bitu = kterej se vyděroval v momentě zápisu na pásku, aby čtečka poznala, že danej znak se musí číst "v jiný tabulce" než v základní. Když těch znaků s vyděrovaným osmým bitem bylo víc, muselo se hledat v tabulkách, který právě obsahovaly ty "jinam uložený kódy".