Když tak sleduji závody na lyžích, tak vždy s určitým úžasem obdivuji v těžkém okolním prostředí všechny ty senzory, počítače, časomíry, obří displeje atd. propojené do naprosto funkční sítě s on line výstupem na TV přenosy zobrazující mezičasy, výsledkové listiny a vše ostatní potřebné.
Smekám před elektroniky, a programátory, kteří vše navrhují a realizují.
A pak už, bez němého úžasu, civím na chlapíka na startu, jak se otrocky a opakovaně, podle možného prostoru k dispozici, prodírá kolem noh závodníka k tomu, aby ručně uvedl startovací hrazdičku do výchozí polohy.
Tak mne napadá, zda se jedná o nějaký předepsaný rituál, činnost předepsaná pravidly, nebo z jakého důvodu na to uvedení hrazdičky do starovací polohy nemůže být nějaké tlačítko, které má startér k dispozici. Technicky by taková hrazdička nebyl problém a ještě by to její uvedení do startovací mohlo být automaticky hlídáno pomoci SW podle situace na trati, např. při pádu závodníka.
V celé té složité a fungující elektronice mi připadá tato činnost jako zapomenutý pozůstatek z doby, kdy za dob Jiřího Rašky stáli na doskočišti co půl metru chlapi s tyčemi, aby změřili délku skoku.
Jak ten archaismus vidíte vy?
Startovací hrazdička - ruční ovládání.
Moderátor: Moderátoři
