záhadné tlačítko
Moderátor: Moderátoři
záhadné tlačítko
ahoj všem, nevíte někdo, naco je na některých klasických pevných telefonech to tlačítko? My když sme měli ještě doma pevnou linku, tak sme ho tam nikdy neměli, a dalo se dovolat všude. Teď sem našel jeden starý telefon s tlačítkem a přemýšlím k čemu může být... Nevíte to někdo?
PC01: no to ti takto z hlavy neviem povedať, ale niekde tuná vo fóre to bolo popísané, viď: http://www.ebastlirna.cz/modules.php?na ... E8kov%FDch
on sa skôr či neskôr niekto ozve čo to presnejšie popíše
on sa skôr či neskôr niekto ozve čo to presnejšie popíše
V té době se snad ani hovory nepočítaly. Zázrak byl mít v domě telefon.
Že se o něj dělilo víc partají už tak nějak patřilo ke koloritu...
Ještě docela nedávno byl jeden hovor jedna cena.
Že se o něj dělilo víc partají už tak nějak patřilo ke koloritu...
Ještě docela nedávno byl jeden hovor jedna cena.
Sháním hasičák s CO2 "sněhový", raději funkční.
(Nemusí mít platnou revizi.)
(Celkově budu raději, když se to obejde bez papírů.)
(Nemusí mít platnou revizi.)
(Celkově budu raději, když se to obejde bez papírů.)
Ono je to trochu jinak: pobočkové ústředny (jak už tu je: ve fabrikách, úřadech, nemocnicích atd) používaly třídrátový rozvod.
Spojovatelka (nebo vrátnice, podle toho, odkud se ústředna obsluhovala) ti spojila hovor a zjistil jsi, že není pro tebe, ale že touží hovořit s tvým jmenovcem v téže fabrice.
Našel jsi pobočkové číslo volaného, stiskls přepojovací tlačítko, dostals oznamovací tón, vytočils číslo volaného a, když to zvedl, položils. Hovor se přesměroval k němu.
Víc se s tím tlačítkem dělat nedalo.
Mimochodem - provolby v pobočkových ústřednách byly dost vzácné, až od sedmdesátých let jich začalo přibývat, ale používalo se to jen v hodně velkých podnicích.
U novějších ústředen už se toto tlačítko nepoužívalo, něktrým stačilo stisknout vidlici na 0,4-0,8 sekundy, jiné na to už používají zdánlivě stejné tlačítko (bez potřeby c-drátu) vyvolávající různě dlouhý předávací tón, u chytřejších přístrojů lze mezi třemi délkami tónu přepínat (100 ms, 270 ms a 600 ms), aby mohly spolupracovat jak se standardem Siemens (a podobnými) či Ericsson (a podobnými), tak se standardem Panasonic (a podobnými).
U hlavní účastnické stanice napojené na linku veřejného poskytovatele je ti to tlačítko k ničemu. Jednak ti chybí ten třetí drát, a pak - tuto službu veřejné ústředny nepodporují.
Ještě k té poznámce, že se hovory nepočítaly: když se vrátím do doby, kdy už všechny účastnické přístroje měly místo kličky číselnici, ještě nějakou dobu trvalo, že se za místní hovor v rámci UTO platilo 30 haléřů a doba hovoru byla limitovaná jen obdobím mezi půlnocí a jednou ranní, kdy směna na ústředně měla za povinnost zkontrolovat, jestli na všech sesavených spojeních skutečně někdo volá, nebo zda došlo k poruše. Obsluhy ústředen už měly vytipované linky, na nichž mezi sebou drbali noční vrátní, ty se shazovaly rovnou... Umíte si to ještě představit, místní hovor od jedné ráno do půlnoci za třicet haléřů z bytu nebo padesátník z budky?
Hovorová jednotka trvala 3 minuty a počítala se jen v meziměstském provozu: v prvním pásmu co tři minuty jeden impuls, v druhém co minutu a půl... jestli se nepletu, tak z Chebu do Humenného se volalo minuta za necelou korunu.
Pak už to šlo rychle: z vesnice do města s ústřednou už to bylo najednou první pásmo, nikoli místní, cena houpla na korunu za jednotku a jednotka se zkrátila na minutu... ale to byl jen příklad - přímých provoleb mezi ústřednami přibývalo velmi pomalu, ještě dlouho neměly jednotné číslování, takže, komu kluci od Spojů nevykecali nějaký ty "svoje" neveřejné provolby, musel si zavolat na meziměsto a nějakou hodinku dvě tři počkat, až mu slečna "mluvííítééé?" laskavě ten hovor spojí a zapne počítadlo...
Spojovatelka (nebo vrátnice, podle toho, odkud se ústředna obsluhovala) ti spojila hovor a zjistil jsi, že není pro tebe, ale že touží hovořit s tvým jmenovcem v téže fabrice.
Našel jsi pobočkové číslo volaného, stiskls přepojovací tlačítko, dostals oznamovací tón, vytočils číslo volaného a, když to zvedl, položils. Hovor se přesměroval k němu.
Víc se s tím tlačítkem dělat nedalo.
Mimochodem - provolby v pobočkových ústřednách byly dost vzácné, až od sedmdesátých let jich začalo přibývat, ale používalo se to jen v hodně velkých podnicích.
U novějších ústředen už se toto tlačítko nepoužívalo, něktrým stačilo stisknout vidlici na 0,4-0,8 sekundy, jiné na to už používají zdánlivě stejné tlačítko (bez potřeby c-drátu) vyvolávající různě dlouhý předávací tón, u chytřejších přístrojů lze mezi třemi délkami tónu přepínat (100 ms, 270 ms a 600 ms), aby mohly spolupracovat jak se standardem Siemens (a podobnými) či Ericsson (a podobnými), tak se standardem Panasonic (a podobnými).
U hlavní účastnické stanice napojené na linku veřejného poskytovatele je ti to tlačítko k ničemu. Jednak ti chybí ten třetí drát, a pak - tuto službu veřejné ústředny nepodporují.
Ještě k té poznámce, že se hovory nepočítaly: když se vrátím do doby, kdy už všechny účastnické přístroje měly místo kličky číselnici, ještě nějakou dobu trvalo, že se za místní hovor v rámci UTO platilo 30 haléřů a doba hovoru byla limitovaná jen obdobím mezi půlnocí a jednou ranní, kdy směna na ústředně měla za povinnost zkontrolovat, jestli na všech sesavených spojeních skutečně někdo volá, nebo zda došlo k poruše. Obsluhy ústředen už měly vytipované linky, na nichž mezi sebou drbali noční vrátní, ty se shazovaly rovnou... Umíte si to ještě představit, místní hovor od jedné ráno do půlnoci za třicet haléřů z bytu nebo padesátník z budky?
Hovorová jednotka trvala 3 minuty a počítala se jen v meziměstském provozu: v prvním pásmu co tři minuty jeden impuls, v druhém co minutu a půl... jestli se nepletu, tak z Chebu do Humenného se volalo minuta za necelou korunu.
Pak už to šlo rychle: z vesnice do města s ústřednou už to bylo najednou první pásmo, nikoli místní, cena houpla na korunu za jednotku a jednotka se zkrátila na minutu... ale to byl jen příklad - přímých provoleb mezi ústřednami přibývalo velmi pomalu, ještě dlouho neměly jednotné číslování, takže, komu kluci od Spojů nevykecali nějaký ty "svoje" neveřejné provolby, musel si zavolat na meziměsto a nějakou hodinku dvě tři počkat, až mu slečna "mluvííítééé?" laskavě ten hovor spojí a zapne počítadlo...
Domnívám se (ale určitě to nevím) že u obyčejných telefonů dva dráty byly pro připojení k ústředně a na ty zbylé dva se mohl připojit další zvonek, aby bylo slyšet i v jiné místnosti, že telefon zvoní.
Z vojny - měli jsme tam manuální ústřednu, spojovatelé tvrdili, že když volají do státní sítě manuální spojovatelku a řeknou jí. "PŮJČ mi (třeba) Košice", tak spojovatelka jim to propojí, ale nebude účtovat.
A příhoda mého známého - byl na vojně u útvaru kde už měli automatickou pobočkovou ústřednu. On byl fanda do ústředen, tak se tam vnutil. Za jeho vojákování došlo ke stěhování kanceláří, důstojníci co se museli přestěhovat si s sebou vzali i telefony co měli vyfasované. Ten známý jim to na ústředně popřepojoval, aby v nové kanceláři měli číslo na které byli zvyklí. A oni si pak mysleli, že telefonní číslo je záležitoat telefonního přístroje.
Z vojny - měli jsme tam manuální ústřednu, spojovatelé tvrdili, že když volají do státní sítě manuální spojovatelku a řeknou jí. "PŮJČ mi (třeba) Košice", tak spojovatelka jim to propojí, ale nebude účtovat.
A příhoda mého známého - byl na vojně u útvaru kde už měli automatickou pobočkovou ústřednu. On byl fanda do ústředen, tak se tam vnutil. Za jeho vojákování došlo ke stěhování kanceláří, důstojníci co se museli přestěhovat si s sebou vzali i telefony co měli vyfasované. Ten známý jim to na ústředně popřepojoval, aby v nové kanceláři měli číslo na které byli zvyklí. A oni si pak mysleli, že telefonní číslo je záležitoat telefonního přístroje.
Ve strojovně je voda a na palubě se tančí.
