Diskuzní fórum Elektro Bastlírny

V zaměstnání mě aktuálně převeleli od testů/oprav telekomunikačních desek k montáži rozvaděčů (s deskou reléovou, deskou s MCU, s elektrotechnickými žlaby a jednou/dvěma lištami DIN). Před rokem jsem rozvaděče dělal malosériově v podstatě sám, později přibyli "studenti na praxi", občas kolega v důchodu, časem se zaučil jeden z agenturníků původně přijatý jako manipulant.
Dokumentace se dotvářela za pochodu dle podkladů zákazníka, z větší části jsem do ní přispíval sám, anžto druhá (zcela konkrétně pověřená) z našich firemních dokumentačnic jest věku mladého, technického ducha nevelkého (spíše úředničí).

Nyní jsem se dostal do sporu s nově přibyvším člkem-montážníkem.

Bedna má definované ochranné pospojování a to tak, že výchozí bod tvoří PE můstek na liště DIN, z něj vychází 3x zž vodič (začátek má dutinkový, lisovaný):
• zakončený očkem na M4ku, upevňuje se samořezem do nosného plechu rozvaděče příslušným spojovacím materiálem
•• zakončený oholeným koncem 5mm, upevňuje se do ochranné svorky 100W topení Schrack (je v bedně, jelikož tato je určena pro celoroční provoz venku)
••• zakončený očkem na M6ku, upevňuje se na "šteft", navařený na boku skříně příslušným spojovacím materiálem

Samostatný spoj je zž vodč se dvěma oky na M6ku, spojuje druhý bok skříně a dveře (na obou místech jsou štefty).

Podstata sporu
• Už v původní zákazníkově dokumentaci bylo spojení s nosným plechem provedeno tak, že na něm ležela nejprve vějířovka, pak očko a nakonec samořez.
Nyní šoumen dává nejprve oko, pak vějířovku, pak samořez. Jenže vějířovka brání dotahování, očko má snahu se točit a vějířovka trhat. Na mou připomínku, že vějířovka má hlavně zajistit "pořádnou
vodivost spoje" (fixovat očko proti plechu) a druhotně chránit proti vyklepání v podmínkách s otřesy, event. omezit povolování spoje, si stále vede svou - že se to tak dělalo "vždycky".
••• Jako v puntíku 1, viz výše (vycházel jsem z původní dokumentace) - bedna je lakovaná a v místě sváru je malá nerovnost, takže na plech přijde nejprve obyčejná podložka (podle mě by se mohla i vynechat), pak očko M6, pak vějířovka, pak znovu obyčejná podložka a potom mosazná matka M6.
Nyní šoumen nasadí na šteft očko M6, pak dá vějířovku a přes ni utahuje maticí M6. Jakmile ucítí odpor, dotáhne max. o čtvrt otáčky, jinak se toči oko, nebo trhá vějířovka.

Ke kterému způsobu byste se přiklonili? K původnímu v dokumentaci (a tedy i mému), nebo k inovátorství nového montážníka?
Existuje nějaký úzus, empirické pravidlo, či snad "norma", jak tyto spoje řešit ("strojařsky", i z hlediska elektrotechniky)?

Prosím věcně a co nejspisovněji, rád bych čerpal poznatky pro diskusi s mistrem výroby (nejsem jeho podřízený jako řadový dílenský člk).

Z mého pohledu patří vějířová podložka pod matici nebo hlavu šroubu. A) vytvoří předpětí ve spoji B) brání "proti srsti" samovolnému povolení matice nebo šroubu.

já bych zase řekl že se vějířovka dáva jako první proto aby prořízla např. barvu (nebo jinou povrchovou úpravu) na plechu zařízení a tím vytvořila dokonalejší elektrické propojení

Čistě mechanicky..... Otáčením šroubu dochází k otěru kysličníků a jiných nečistot mezi hlavou šroubu, vějířovkou, očkem a závitem v materiálu takže minimální přechodový odpor. Přiložením očka na plech přes vějířovku nedojde k otěru a utažením není zajištěný minimální přechodový odpor. I když se hlava šroubu otáčí po očku, nemá to hrany jako vějířovka a nedojde k dokonalému otěru. To můj názor jak to dělám já. Podkladový plech musí být v místě styku prostý barvy a jiných nečistot.

Kabelové oko by mělo mít kontakt s plechem v tom místě očištěným od případné barvy co největší plochou, což vějířová podložka nezajistí. Podložka patří pod hlavu šroubu. Mezi kabelovým okem a vějířovkou může být ještě rovná podložka.

Ještě doplním z mojí provozní praxe. Přípojnice ať VN nebo NN dáváme na sebe a pak šroub do díry, podložku nebo vějířovku a matku. A je dokonalý nehřejíci spoj. Taky kabelová oka se takhle připojují na štáby.

U nás v práci to děláme tak jako je to na přiloženém obrázku, tzn. nejprve kontaktní podložka, pak jde očko s kabelem, pak je normální podložka, pak je vějířovka a na to včechno nakonec přijde matka.

Dle mého, čím víc spojů v jednom místě, tím víc přechoďáků. Podložku pod očko jedině KUPAL v případě mědi a hliníku jinak ne.

1. Dokumentace a požadavek zákazníka má přednost před snahou o inovaci šoumena.
2. Utahovací moment ...

V běžných podmínkách,prostředí, se dává vějířovka a pak očko, vějířovka prořízne lak na kovu a zajistí spojení, bývá to u skříní,trubicových svítidel atp. kde není kontaktní místo čisté, kov na kov
v agresivním prostředí se to používat takhle nemá nebo dokonce nesmí
to jsou moje postřehy z praxe

Spiral píše:1. Dokumentace a požadavek zákazníka má přednost před snahou o inovaci šoumena.

Co je psáno, to je dáno. Pak není o čem.

Petře, ten nováček má pravdu - vějířovka pod očko nepatří. Obecně vějířovka slouží k zajištění hlavy šroubu nebo matice proti pootočení stejně jako pérovka. To, že má vějířovka milión hran, kterýma proškrábne nečistoty nebo i barvu na povrchu je její zneužití elektrikářema - prostě do elektrickýho spoje mezi očko a podkladovej materiál nepatří, má bejt až pod utahovacím elementem (hlava šroubu nebo matice). Pokud je potřeba docílit prodření nátěru, používají se speciální plechový podložky s vyraženýma zubama spešl pro tenhle účel - jsou třeba u patek autoantén s aktivním zešilovačem, kde je potřeba anténu ukostřit co nejblíž k patce na střešní plech. Jinak když už použít vějířovku i pod očko, měla by bejt další i pod hlavou šroubu nebo matkou (na svorníku/šteftu), aby bylo docílený její primární funkce = zajištění proti nežádoucímu povolení spoje.

Utahovací moment nebyl definován.

Dělal jsem to tak, (případ •••), že jak matice začne klást odpor (záhy se oko vůči plechu nemá snahu točit), udělám cca jednu utáčku navíc. Kabel musí směřovat konkrétním směrem (pro navazující žlab), neměl by se pootočit. Navíc (viděno mým zrakem a logikou) "potenciál bedny" představuje ten šteft (plech bedny je lakovaný), takže logicky (opět dle mého) sestava oko -> vějířovka -> obyč. podložka má význam fixace spoje proti pohybu a mezi "potenciálem bedny" a "potenciálem drátu s očkem" je jediný další element - obyč. podložka. Koncovou mosaznou matici vídám na těchto místech kvanta (někdy i dvě), takže tady asi v rozporu se zvyky nejsme. Pro rejpaly - dal bych klidně dvě (matka + totožná kontramatka), proti stoprocentnímu zamezení povolení spoje, ale nebylo to požadováno.

Chtěl jsem čerpat všechny prvky, co jsou v příbalovém pytlíčku - na tři štefty na bedně dává výrobce z Rokytnice čtyři běžné podložky, dvě mosazné matky, dvě vroubkované matky s "integrovanou podložkou" (používám na šlahoun do dveří). Vějířovka je osazovaná na popud zákazníka/autora (OK Technik Pha). Teď se děje to, že jedna mosazka zbývá a nejsem-li u montážžž osobně, většinou vynechávají i jednu obyč. podložku a pořadí prvků je - viz gró sporu v prvním příspěvku.

Vějířovka, očko, matka. Tak to říkal revizák když nás buzeroval za pospojování....Vějířovka nemá být použitá ve smyslu zajištění matice a zároveň již je tam navíc spoj (závit) a ten nelze považovat za bezpečně vodivé spojení.

EKKAR píše:aby bylo docílený její primární funkce = zajištění proti nežádoucímu povolení spoje.

Tak to není. Její primární funkce je dokonalý vodivý spoj. Dvě rozváděčové plechové skříně sestavené jako stavebnice k sobě se musí šešroubovat k sobě pomocí vějířovek z obou stran. Tak samo krycí plech na rozváděči musí být přišroubovaný přes vějířovku aby bylo docíleno vodivého spojení s kostrou rozváděče. Proti povolení jsou pérovky. Když se použije vějířovka, pérovka se už nedává.