Třeba takovýhle:
Arabsko-izraelská válka...
Je krátké období příměří a podél hranice chodí hlídky. Izraelský voják se pokaždé, když míjí Araba, zastaví a upřeně si ho prohlíží. Samozřejmě je to válka nervů, oba mají prsty na spoušti, ale rozkaz říká, že je příměří. Jenže Arab očividně ztrácí nervy a když se míjejí už asi popáté, nevydrží to a rozkřikne se na Izraelce:
"Štó ty súkin syn, ty ješčo ně víděl arábskovo soldáta?"
P.S. A ještě lepší by bylo, kdyby mu ten izraelskej odpověděl:
"Ja těbjé pakažú súkinovo syná, ty šljúcha musulmánskaja...!"
(jako že na tom není vůbec nic nemožnýho...!!!)
Anebo jeden z Černé kroniky:
Paní učitelka ve školce pomáhá chlapečkovi s obouváním bot. Oba tlačili, tahali, ale pořád se do těch botiček nemohli dostat. Když se to konečně podařilo, tak si oba upocení sedli, chlapeček se podíval na boty a říká:
"Paní učitelko, my jsme dali ty botičky obráceně."
Paní učitelka se také podívala a skutečně, boty byly obuty obráceně. Paní učitelka však zachovala klid, boty s menší námahou znovu sundala a znovu je rvali na nohy. Tentokrát správnou botu na správnou nohu. Potom se chlapeček podívá na boty a říká:
"To ale nejsou moje botičky."
Učitelka se kousla do jazyka a místo aby na něj zařvala: "To jsi nevěděl dřív?" s námahou zase botičky sundala. Když byly boty dole, povídá chlapeček:
"To jsou botičky mýho brášky. Maminka říkala, že bráškovi už jsou malý."
Učitelka už nevěděla, jestli se má smát nebo plakat a znovu pomohla chlapečkovi do bot. Když mu po té úporné práci pomáhala do kabátku, zeptala se:
"A kde máš rukavičky?"
Chlapeček klidně odvětí:
"Rukavičky mám přece nacpané v těch botičkách."
Soudní proces s učitelkou začne příští měsíc...
A ještě jeden, z tzv. "Reality dnešních dnů":
Starý Arab žije od svého dětství na předměstí Chicaga. Jeho syn Náser studuje třetím rokem v Paříži. Otci už není nejlépe, žije sám a cítí se starý a slabý. Jednoho dne se rozhodne napsat synovi e-mail:
"As-salámu alajkum,
milý synu, přeji ti, aby ses měl stále dobře, jsem rád, že se vzděláváš, ale je mi líto, že zrovna v těchto dnech tu nemůžeš být se mnou. V poslední době se necítím moc dobře. Nic mi nechutná, nemůžu ani moc pracovat... jsem moc smutný... Vím, že kdybys tu byl, jistě bys mi pomohl. Například zrýt zahrádku, když už nejsem schopen já. Moc bych si přál na své zahradě pěstovat brambory. Vím, že kdybys zde byl, jistě bys mi pomohl. Mám tě rád.
Alhamdulilláh!
Tvůj otec."
Během minutky přišla otci e-mailem odpověď:
"As-salámu alajkum, milý otče,
prosím tě, v žádném případě nesmíš na zahradě kopat!!! Naši přátelé a já jsme tam zahrabali
tu věc! Radši neriskuj, aby se ti něco zlého nepřihodilo!!! Taky tě mám rád.
Alhamdulilláh!
Tvůj milujici syn Náser."
Pár hodin nato obklíčí dům starého muže americká armáda, námořní pěchota, FBI a CIA. Přehrabou a přeryjí zahradu kousíček po kousku, prohlížejí každý milimetr, rozdrobí každou divnou tvrdou hroudu, ale nic nenajdou. Rozčarováni se opět stahují...
Večer dostane otec další e-mail od syna:
"Milý otče!
Víc pro tebe z takové dálky nemůžu udělat, ale pevně věřím, že tvá zahrada je dostatečně zrytá a můžeš sázet cokoliv ti libo, brambory i zeleninu... Mám tě rád. Ať nám Alláh dá všechnu moudrost a dobré duchovní zdraví, které potřebujeme, abychom setrvali na rovné cestě. A také hodně ochotných, schopných a nezištných pomocníků.
Tvůj milující syn Náser."
