Petr Hodis
Na obr. 1a je schematicky znázorněn běžný dvojčinný stupeň, u něhož jsou pro názornost nakresleny odděleně nulové vodiče i anodové napětí obou elektronek. Každá elektronka má při tom v anodovém obvodu zátěž Raa/2, takže spojíme-li nulové vodiče, bude předepsaná zátěž Raa.
Zapojíme-li tento obvod podle obr. 1b, kde obě poloviny zátěže, na nichž má signál souhlasnou polaritu, mohou být spojeny paralelně (čárkováno), takže výsledná zátěž je Raa/4. (což je výhoda při výrobě výstupního transformátoru) Anodové zdroje musí být dva, což je určitá nevýhoda.
Při stejných stejnosměrných proudech obou elektronek se tyto proudy v zátěži navzájem ruší, takže stejnosměrný proud neprochází zátěží, ale jde sériově přes obě elektronky. Při souměrné zátěži je nulový potenciál v jejím středu, proto může být uzemněn, čímž každá z elektronek má zátěž rozdělenu na polovinu mezi katodu a anodu.
a) běžný dvojčinný stupeň rozdělený na dvě poloviny, b) zátěže spojeny paralelně, c) vyznačeno napájení stínících mřížek a předchozích stupňů.
Protože výsledná zátěž vznikla paralelním spojením zátěží obou elektronek, nazývá se toto zapojení paralelní dvojčinný souměrný stupeň. Tento stupeň nám umožní nahradit klasický výstupní transformátor pokud jde o spojení výstupních obvodů obou elektronek i pokud jde o oddělení stejnosměrného proudu od zátěže, zároveň se výsledná zátěž zmenšila na 1 zátěže běžného dvojčinného stupně. Výstupní transformátor je výrobně velmi jednoduchý. Jedná se vlastně o autotransformátor se zemnící odbočkou uprostřed a s výstupy dle požadované impedance na obě strany od středu. Magnetický rozptyl mezi polovinami vinutí není na závadu, protože má menší převod a vazba elektronek je dána paralelním řazením zátěží, nikoliv magnetickou vazbou obou polovin primárního vinutí. Jediným problémem je nutnost použití kvalitních plechů, mají podstatný vliv na celkovou kmitočtovou charakteristiku. O tom zase příště.