feliz_navidad píše:Nejlepší je baterku standardně dobít a pak nechat trvale dobíjet malým proudem (cca 100mA pro běžný 12V aku 45-75Ah) tak dlouho, dokud napětí stoupá, nebo dosáhne asi 14,5V, což může být i 20 dní. Jednou denně zkontrolovat napětí.
Běhání kolem baterky s desulfátorama nemá smysl.
To pomalý nabíjení malým proudem je vlastně jen půlka desulfatace. Starý praktici to dělali odedávna, nechávali starší baterky takhle "odpočinout" na nabíječce s malým proudem. A pak v 70.letech přišly vývojový laborky fy VARTA s tím, že tomu pomalýmu procesu jde pomoct tím, že se malej nabíjecí proud udělá pulsní a v mezerách e doplní impulsama proudu s opačnou polaritou a ještě menší hodnotou proudu - experimentálně zjistili, že ten vybíjecí proud by měl bejt asi 1/50 až 1/20 hodnoty toho nabíjecího. Nejjednodušší provedení takovýho "desulfátoru" je využití střídaviny síťovýho kmitočtu z trafa, kde se prostě dvěma diodama rozdělí kladná a záporná polarita proudu a nějakým doplňkovým členem/součástkou se učuní různě velkej proud v každým směru - větší takovej, aby baterku nabíjel, menší aby ji vybíjel. Není potřeba žádnej další vehement, žádný časovače, zdroje impulsů, MOS-FETy nebo dokonce procesory - A FUNGUJE TO.
Pro úspěšnou funkci vůbec není důležitej nějakej přesnej průběh impulsů nebo frekvence, důležitý je to jejich střídání, kdy na rozhraní povrchů deska (aktivní hmota) / elektrolyt tím střídáním dochází k většímu narušování krystalový struktury sulfátu a při dlouhodobým působení se ty už časem vytvrzený a pevný krystaly, který už se tak neúčastní elektrochemický přeměny, znovu vracejí do polorozpustný až plně rozpustný formy, síranovej aniont se tak vrací do elektrolytu, olovo se vrací do materiálu elektrody, elektrolyt houstne a protože narůstá povrch aktivně se účastnící elektrochemickejch přeměn, baterce se vrací ztracená kapacita. Určitě je potřebný hlídat maximální dosažený napětí na baterce, rozhodně není dobrý překračovat hodnotu 2,8V na článek = 16,8V na 6S baterce, nejlepší je nastavit si nějakej omezovač nebo odpojovač s hlídáním napětí na 14,5V, aby se energie neztrácela elektrolýzou vody, která začíná právě po překročení hranice 14,5V. Když je potřeba desulfataci prodloužit, musí se baterka vybít, pokud možno malým proudem aby se síran na povrchu desek zase zbytečně nevytvrzoval, konečný napětí vybíjení by nemělo klesnout pod 10,8V = 1,8V na článek a IHNED po skončení vybíjení se musí začít znovu s nabíjením - klidně zase tím nesymetrickým proudem, kdy se nabití hned zase zčásti odčerpá a tak malýma proudama, že celej cyklus až do dosažení hranice plynování zabere stovku i víc hodin.
Nevhodnej je tenhle proces pro starý dlouhodobě zanedbaný baterky, kde se už rozpadá aktivní hmota desek a kde jsou korozí přežraný spojovací můstky desek i článků nebo pro baterky, který někdo nechal vybitý půl roku - rok někde ve sklepě a zapomněl na ně. Ty už jsou dobrý akorát jako zarážka do vrat nebo do sběru, pokusy desulfátovat je jsou z větší části jen ztráta času a energie.