Vodík v realitě
Moderátor: Moderátoři
Výroba z fosilu = hlavně parní reforming metanu (SMR); vedle toho parciální oxidace (POX) a autotermní reforming (ATR) – pořád vycházejí ze zemního plynu / uhlovodíků (u POX/ATR často i těžší frakce). Ekonomicky to dlouho vycházelo nejlíp, jenže s dnešní volatilitou cen plynu a náklady na CO₂ už to není taková hitparáda. (Bez zachytávání CO₂ je to „šedý“ H₂; s CCS cena roste a ztrácí se náskok.)
Proč „zelený“:
Chemicky je H₂ vždycky H₂ – ale pro uplatnění v EU rozhoduje certifikace původu. „Zelený“ = z obnovitelné elektřiny (RFNBO), a proto je nezbytný pro zelený amoniak, hnojiva a obecně sektory vázané legislativou dekarbonizace. Není to móda, ale podmínka, aby šel produkt prodat do regulovaných odběrů.
Jaderný vodík – proč ne:
V reaktoru sice vzniká vodík radiolýzou vody, ale je ho málo a systémově se přednostně rekombinuje/odvádí kvůli bezpečnosti – reaktory nejsou stavěné na jeho průmyslové jímání. Cílená výroba H₂ z jádra (HTGR + S–I cyklus apod.) je technologicky složitá a v EU se takový H₂ neuzná jako „obnovitelný“, takže nesplní zelené kvóty. Prakticky vzato je jednodušší a bezpečnější dělat vodík mimo jaderný areál – buď z plynu (SMR/ATR/POX), nebo elektrolýzou napojenou na OZE – než tahat plyn z útrob elektrárny a řešit k tomu jaderně-specifická rizika a povolování.
Poslechl jsem pochopitelně celé a pro ignoranty alespoň od 52,40