Crifodo píše:Jsou někde k mání doporučení pro konstanty, aby se takový indikátor dal s klidným svědomím použít jako ekvivalent některého typu VU metru a modulometru z magnetofonové doby?
A. Hofhans: Magnetofony - jejich údržba a opravy.
Když to krátce shrnu, pak si každý výrobce přizpůsobil časové konstanty podle použitého měřidla tak, aby zkreslení k
3<5% u komerčních magnetofonů a k
3<3% u magnetofonů třídy hifi. Měřicí pásky mají záznam se zkreslením k
3<2%, tedy úrovní o 2-3dB nižší, než jmenovitou.
Ale ve všech případech jde o stálý dlouhotrvající tón, který se v hudebním signálu běžně nevyskytuje.
Zkreslení v pásku s menším přebuzením zase tak dramaticky neroste, čehož se běžně využívá.
Indikace špiček
Magické oko nebo LEDkový bargraf nemá setrvačnost, takže ukáže prakticky okamžitě skutečnou špičkovou úroveň, proto se za detektor zařazuje RC článek s dobou náběhu asi 20-50ms a dobou vybití i přes 1s. Kdyby tam to zpoždění náběhu nebylo, nastavíš úroveň podle úrovně špiček, které sice jsou zkreslené nad určená procenta, ale jsou tak krátké, že to nepostřehneš. Záznam by byl o 7-10dB slabší a tedy by se zhoršil i odstup rušivých napětí.
Navíc se zapojují obvykle až za záznamové korekce, takže indikují skutečnou budicí úroveň.
Ručkové měřidlo setrvačnost má, proto se u špičkových indikátorů doplňuje obvodem, který si "zapamatuje" maximální úroveň tak dlouho, až ji ručka bude schopná ukázat, ale výstupní odpor tohoto obvodu musí měřidlo zatlumit tak účinně, aby nedocházelo k falešným překmitům.
Tak či tak, tyto indikátory tě nutí nastavit úroveň hluboko pod prakticky využitelnou a navíc - každý signál má jinou energetickou hustotu, takže například smíchat hudbu a řeč podle špičkového indikátoru nejde, řeč bude slabá, protože má výrazné špičky, ale energeticky je řidší, než hudba, která se musí v takovém případě nahrávat po rysku -10 až -20dB (podle typu indikátoru a žánru), zatímco řeč na 0dB, aby se jevily stejně hlasité.
Z hlediska subjektivně vnímané hlasitosti je vhodnější
VU-metr. Ten má mít reakci na skokový nárůst úrovně o 20dB asi 300ms až 700ms, doba návratu se obvykle volí stejná. Ale pozor - například SONY nastavuje citlivost VU-metrů pomocí série krátkých impulsů úrovně 0dB tak, že při buzení stálým signálem ukazují o 6-8dB víc ! Pro naprostou většinu záznamů hudby toto nastavení vyhovuje, pro řeč už to nemusí vždy stačit, proto se VU-metry doplňují LEDkovým indikátorem špiček s dobou náběhu asi 30ms při +1dB, 15ms při +3dB a asi 8ms při překročení +5dB. Doba svitu LEDky je volená tak, aby nešla přehlédnout.
Další zajímavostí je zapojení těchto indikátorů v záznamové cestě PŘED korekcí záznamové charakteristiky, vychází se opět ze statistiky, jak malé jsou úrovně zdůrazňovaných kmitočtů v živém signálu. Praxe ukazuje, že to nejen nevadí (vybuditelnost i přebuditelnost pásku totiž také nejsou kmitočtově nezávislé), ale navíc měřidlo ukazuje téměř stejnou úroveň jak při záznamu, tak při snímání. To se u indikátoru zapojeného za korekcemi vždycky nepovede.
No a ty jednoduché indikátory používané Teslou? Je to něco mezi tím: jsou rychlejší, než VU-metry, ale na indikátory špiček nemají. Svými vlastnostmi však danému účelu vyhovují velmi dobře, často lépe, než různá složitá a efektní zapojení v "strojích zvučných jmen".
Zkrátka zase je to věc kompromisu, jako všechno v technice analogového záznamu.