Hydrawerk m.j. píše:Kdybych byl Němec, tak by mě asi trápilo spíš to, že po roce 1945 Polsko schlamstnulo kus německého území...
To německé území neschlamstli Poláci ani tak o své vůli, ale z dohody vítězných mocností, stejná dohoda je připravila o část území na východě.
Moje máma se narodila v Německu, do Čech se ale stěhovala z Polska. Píšu o Dolním Slezsku (dnešní wojwódstvo Wrocław). Přitom se do té doby nehnula z jedné z českých vesnic založených nekatolickými exulanty, co v první polovině 17. století raději odešli s nebo za Komenským, než aby konvertovali ke katolíkům. Němci je přijali, nijak jim to nevadilo.
Bydleli tam pohromadě po tři století Češi, Němci, Židi i Poláci, nejbližší město se jmenovalo a jmenuje Strzelin. Celé generace to tam šlo, česky nezapomněli, německy a polsky se museli naučit odmalička. Až po druhé světové, když se hranice posunula na základě dohody mocností na Odru a Nisu, se po vyhnání Němců z území, které tito obývali po staletí, vlastně dlouhá řada generací jich tam byla doma, do kraje začali trousit osadníci především z Haliče (ta dříve sahala od Krakowa až za řeky Bug a Dněstr, na jihovýchodě až k dnešní Moldávii), jíž asi půlka připadla báťuškovi Stalinovi, když se posouvala hranice mezi Polskem a Ukrajinou při poválečném dělení Evropy.
Asi podobně, jako u nás po odsunu Němců začali bývalé Sudety osídlovat přistěhovalci z východu, přišlo s "osídlovateli", kteří jen nechtěli zůstat na Sověty ovládaném území, i do Dolního Slezska hodně takových, co jim nic cizího nebylo dost cizí a někteří tam zabrali i dost velké zanechané majetky, přesto měli pořád málo, navíc měli tito přivandrovalci každého, kdo nebyl katolík, za méněcenného a podle toho se k nim chovali tak, že se mezi nimi nedalo vydržet (nepřipomíná vám to něco u nás, když si místo kříže dosadíte srp a kladivo?). De facto byli tak z původně německého územi v dnešním Polsku vyštípáni i Češi a Moravané, jen se to neřeší.
Někdo se propadl až do Západního Německa, někdo chtěl zůstat v zemi, kde může mluvit rodným jazykem (tehdy totiž ještě nikoho nenapadlo, že po puči v osmačtyřicátém bude bezpečnější v rodné řeči mlčet)...
Historie je plná toho, kdo odnesl každou změnu hranic, ať už jde o Kladsko, Východní Prusko s českou enklávou Královec (později Königsberg, dnes Kaliningrad), Dolní Slezsko či Sudety. Vždycky to odskákali většinou ti, kdo vlastně nic nevyvedli... vlastně jen žili se svými sousedy v pohodě a míru, dokud nebyli zatažení do nějakých mocenských plánů, s nimiž se ochotně svezlo pár jedinců, kteří nezřídka těžko nacházeli uplatnění jinde, zato měli lokty a v nastalé situaci i kontakty a vliv. Než ti slušnější přišli na to, do čeho se nechali zatáhnout, bylo pozdě z toho vycouvat - všimněte si, že se to opakovalo v každém totalitním režimu, ať už si říkal jakkoli.
Jak stará jsou vlastně česká jména měst, jako Kouba (Cham), Řezno (Regensburg), Saská Kamenice (Chemnitz, pak Karl-Marx-Stadt a dnes zase Chemnitz), Mnichov (München), Mohuč (Mainz), Vratislav (Breslau, Wrócław), Lipsko (Leipzig), Kladsko (Glatz, Kłodzko), Most (Brück), Liberec (Reichenberg), Jiříkov (Georgeswalde), Domažlice (Taus), Stříbro (Mies), Cheb (Eger, ale tak se jmenuje i Ohře)... jak Čech, tak Němec, i když to třeba neuměl správně vyslovit, věděl, o které město či vesnici se jedná.
A k Němcům? Zmínil jsem Jiříkov, který se v roce 1895 jmenoval oficiálně Georgswalde, ačkoli patřil k zemím koruny české, jak ve svém lexikonu obcí píše V. Kotyška. Měl tehdy téměř 8500 obyvatel, z toho 77 Čechů, ostatní byli Němci. Před nějakými 30 lety měl na stejné ploše něco málo přes 3400 obyvatel, po mnoha německých domech, které se prostě vybydlely a neudržovaly, jsou tam dodnes patrné zbytky základů, loňská statistika uvádí 4096 obyvatel (2011) a počet roste. Kolik z nich se hlásí k německé národnosti, netuším, ale budou to v nejlepším případě jednotlivci, počet víceméně stálý, Čechů většina, počet klesající... roste jen počet těch, kdo v tomto regionu nebyli nikdy za celou historii doma...
A jsme tam, kde jsme nechtěli být.
Přitom tam stačí kouknout přes Sprévu (Spree) do Neugersdorfu nebo Ebersbachu a trochu se tam jen rozhlédnout po ulicích: ten rozdíl ve vzhledu se sice zmenšil, ale obě poslední totality na tom druhém břehu zanechaly méně stop, než na tom našem...
Já vím, blbý příklad: na tom druhém břehu byla přece ta část Horní Lužice, která v historii patřila vždy nějakou dobu Polsku, Sasku i k zemím koruny české, ale pořád je vidět, že připadla Německu naposledy 1814 a dosud jí většina německou zůstává bez ohledu na předchozí smlouvy, podle nichž měla být součástí našeho území... ale to už jsme hluboko v dějepisu.
Shrnu-li to, pak pořád platí, že je úplně jedno, jak komu zobák narostl, když spolu lidi vyjdou. A že je třeba dávat pozor na ambiciózní blbce a nenechat se jimi zneužít ke splnění jejich plánů, případně jim rovnou nějakou vlepit, dokud je čas. Jinak si tu historii budeme povinni prožít znovu s úroky.
