Ono je to jedno s druhým: jsme v zemi, kde disciplína, osobní zodpovědnost, ba ani ohledy na někoho jiného, nejsou historicky moc pevně zakořeněné.
A, když už neosvětlenou překážku na silnici někdo označí trojúhelníkem, vzápětí ho jiný přejede nebo zprivatizuje.
Cyklista či chodec ze sebe přece nebude dělat šaška, aby na sobě nosil nějaké proužky a ještě aspoň blikátko na kole,
vždyť tudy v tuhle hodinu chodí či jezdí už pětapadesát let a nikdy se mu nic nestalo
(tak držkoval jeden děda, co neviděn v noci tlačil kolo do vršku, řidič kamionu ho viděl na poslední chvíli a vyjel mi do protisměru - sice se nic nestalo, dobrzdili jsme oba, ale taky jsme ho oba seřvali, jenže on nic, ti blbci jsme prý my dva).
Taky nevím, jak mám označit vozidlo zaparkované na parkovišti, stojící na červenou u semaforu nebo jedoucí po hlavní silnici za bílého dne, aby se do něj někdo netrefil: tak jsem během posledních 41 let (průměrně 26 tisíc km za rok) za volantem nejrůznějších osobáků a dodávek na různých, ale vždy stojících vozidlech postupně přišel o světlo a blatník, dvakrát o pravé přední dveře, jednou o zadní plasty a koncová světla, jednou o 30 cm předku i s chladiči, světly a airbagy (v těch dvou případech pachatelé nemohli ujet, skončili nepojízdní), polovinu levého boku (uvnitř zůstala obrysovka z traverzy návěsu, ale ani pomocí kamerového systému se nedalo s jistotou dohledat, který z kamionů to byl, než byl přístupný záznam z kamer, projelo jich před kamerou osm), pak jsem na parkovišti ještě našel provalené pravé zadní dveře, ale jen lehce, s tím to šlo prodat i bez klempíře, no a teď naposledy mi nacouval na parkovišti na tři měsíce nové auto doktor, co se kochal v příliš velkém autě, ze kterého nějak neviděl ven - ale má u mě velké plus:
byl první, kdo neujel a počkal. Jinak všichni, kdo byli pojízdní, po anglicku zmizeli.
Jenže teď už čtvrtý týden čekám já - autorizovaný servis nemá blatník ani plasty a nedej, Přírodo, že po odstrojení zjistí, že musí měnit ještě něco jiného a bude se čekat dál... u kamaráda v dílně to vždycky bylo nejpozději třetí den i s lakováním, ale to mi nemuselo záležet na ztrátě pětileté záruky...A teď by mohlo přijít na řadu, co za jízdy: jednou vyhození ze silnice roztočenou dvanáctsettrojkou (vlítnul na náledí "jen" osmdesátkou, po hodině jízdy po čisté silnici z Liberce náledí před Hradcem nečekal), několik nedání přednosti v jízdě (obvykle jsem dobrzdil, takže škody minimální), při opouštění města musím dávat 6x přednost, z toho 4x zprava, ale radši sleduji obě strany: dnes dávají řidičáky a k empíkům berou i ty, co si nepamatují, která ruka je pravá
...koukám, že jede zprava, tak mám přednost...
(doslova prohlásil po střetu viník s tím, že to on nezavinil, tak jsem mu musel vysvětlit, jak se to má s předností v jízdě; nechtěl rozumět, nakonec mu to vysvětlili hoši od dopravky, ale viditelně jim taky moc nevěřil)...
Jak říkám: po léta nebyl na našich silnicích tak hustý provoz, jako je dnes, jen někteří to nějak neberou na vědomí. Místo opatření, aby se provoz zrychlil případně odvedl co nejkratší cestou z města, stavíme retardéry, kapesní kruháčky, značíme čtyřicítkové a dvacítkové zóny. Těch omezení je prostě moc, některá jsou tak zbytečná, že už ani policajti tam nekontrolují (i když na třicítce před školou měří nejraději právě o prázdninách).
Tak jsem se vykecal a končím optimisticky: dokud se nenaučíme respektovat jeden druhého, dokud budeme spoléhat na to, že nám se přece nemůže nic stát a sami pro svou viditelnost potažmo bezpečnost něco nepodnikneme,
lepší to nebude.